Title: Cvičení maličkých ve svatém náboženství křesťansko-katolickém
Author: Peregrin Obdržálek
Release date: October 9, 2005 [eBook #16843]
Most recently updated: May 29, 2008
Language: Czech
Credits: Produced by P. A. D
Produced by P. A. D.
S povolením nejdůstojnější biskupské konsistoře brněnské
ddto 15.
února 1883
čís. 559 vydáno a biskupskou ordinariatní
kurrendou ddto 25. října
1883
čís. 3636/II
odporučeno.
______
Všecka práva se vyhražují.
Napřed nebylo tu ničeho
Kromě Pána Boha samého.
Pán Bůh stvořil nebe, zemi
S ostatními tvory všemi.
I naplnil krásné nebe
Andělíčky kolem sebe.
K tomu všemu nebylo mu třeba
Ani písku, kamení neb dřeva;
Neměl sekery a kladiva
Ani nějakého staviva.
Jak se mu co zalíbilo.
Pán Bůh řek’, — a již to bylo.
V šesti dnech vše upravil,
Aniž se byl unavil.
První den Bůh řek’, by světlo bylo,
A to hned se libě rozsvítilo.
Oblohu učinil druhý den.
Třetí: z vod vystoupla země ven,
Na ní stvořil stromy, kře a travičky.
Čtvrtý den pak: Slunce, měsíc, hvězdičky.
Pátý den v povětří ptáky
A ve vodách ryby, raky.
Šestý den ostatní tvory hned,
Člověka jak pána naposled.
Sedmý den od díla odpočal,
A tím lidem moudrý příklad dal,
Aby v neděli si odpočali,
Na Boha a duši vzpomínali.
Bůh učinil z hlíny tělo,
Mělo oči, nevidělo,
Mělo ústa, nemluvilo,
Mělo nohy, nechodilo,
Mělo ruce, nedělalo,
Ono bylo, jakby spalo.
Bylo ještě neživoucí,
Proto Pán Bůh všemohoucí
Vdechl jemu živou duši,
A hned člověk jak se sluší:
Viděl, slyšel, mluvil, jedl, stál,
A Pán Bůh mu jméno Adam dal.
Učinil ho k podobenství svému,
K obrazu Božímu spanilému.
Do ráje ho postavil,
By tam nad vším pánem byl.
Nad ptáčátky, nad rybami,
Nade všemi zvířátkami.
Maje ráj ten vzdělávati,
Nemusil se namáhati.
By Adamu smutno nebylo,
Tu se Pánu Bohu zlíbilo:
Připojiť mu pomocnici,
Podobnou mu společnici.
Pán Bůh tak ji udělal:
Jedenkrát když Adam spal,
Vyňal žebro z boku jeho
A udělal Evu z něho.
Oba spolu v ráji žili,
Prarodiči naši byli.
V ráji tom jim dobře bylo,
Neb jim tam nic nechybilo;
Ba i sám Bůh s nimi obcoval,
Jim jen jedno přikázaní dal:
Ze všech stromů rajských jísti můžete,
Jenom z prostředního ne! — sic umřete!
Snadno mohli poslechnouti,
Tomu stromu se vyhnouti.
Jednou však si Eva vyšla,
A též k tomu stromu přišla.
Na tom stromě seděl had,
A začal ji přemlouvať:
Jezte z něho, neumřete,
Ale jako Bůh budete.
Eva z toho stromu vzala.
Adamovi také dala,
Ale sotva že to snědli,
Již se třásli, strachem bledli;
A jak v škodě vyplašená zvěř
Skrýť se chtěli pod fíkový keř.
Pán Bůh všecko ví a vidí,
Jeho žádný neošidí;
Do ráje když přišel zas,
Tu se ozval jeho hlas:
»Adame, kde jsi?«
Adam povzdech’ si;
A pak řekl: »Já se bojím,
Já tu, Pane, nahý stojím.«
»Vím, žes uposlechl rady zlých,
A tím spáchals velmi těžký hřích.«
Adam vymlouval se hned,
Rád by na Evu vše sved’.
Eva na hada zas sváděla
A též vymluvit se hleděla.
»Zlořečen jsi mezi tvory všemi,
Plaziti se budeš a jísť zemi;
Potom za tu tvoji radu zlou
Syn ze ženy — potře hlavu tvou;
On moc tvoji přemůže,
A zas lidem pomůže.«
Tím jest slíben lidem Messiáš.
Jenž jest Bůh a Vykupitel náš.
»Žes poslechla raděj hada zlého,
Nežli Boha Stvořitele svého;
Pod mocí ty muže zůstaneš,
S dětmi mnoho bolu zastaneš.«
»Žes poslechl s Evou toho lháře,
Pracovati budeš v potu tváře;
Budeš na zemi živ krátký čas,
Až pak do země se vrátíš zas.«
Že věřili více hadu,
Z toho vzali velkou vadu.
Milosť Boží ztratili,
Z níž se dříve těšili;
Bůh jich neměl již tak rád.
K tomu přišlo více ztrát:
Tak musili tentýž den,
Stěhovať se z ráje ven;
Potom těžce pracovati,
Mnohou nemoc odstonati.
Rozumem též oslábli,
Vůlí k dobru ochábli;
A když mnoho zkusili,
Potom umříť musili.
Co jsme se z nich zrodili,
Hřích jsme od nich zdědili;
Proto dědičný hřích sluje,
Neb nás všecky poškozuje.
Rozum také slabší máme,
Vůli zlé se poddáváme,
Těžce jest nám pracovati,
Mnohou nemoc odstonati,
Když zde mnoho zkusíme,
Pak též umříť musíme.
Jen Maria Panna skrz zásluhy Jesu Krista
Uchována jest od hříchu dědičného čista;
Tudíž bez poskvrny hříchu počatá jest byla, —
Aniž potom hříchem nějakým se poskvrnila.
Co tu Evu sváděl, nebyl v pravdě had,
Byl to z pekla ďábel, a ten uměl lháť.
Nestvořil Bůh ďábly zlé,
Andílky jen přemilé;
Mnozí však z nich pyšní byli,
Tím se Bohu zprotivili,
Proto na ně přísný byl,
Do pekla je odsoudil.
Pán Bůh stvořil anděly,
Aby se mu klaněli;
By ho ctili, milovali,
A nás lidi ostříhali.
Pokud žijem’ v tomto těle,
Nelze hleděť na anděle,
Neb jsou pouzí duchové,
S nebes Boží poslové,
Kteří rozum, vůli mají,
Ale těla postrádají.
Až se s tělem rozloučíme,
Pak je v nebi uvidíme.
Jen když je Bůh na zem posýlává,
Tu jim viditelnou tvářnosť dává.
Andělé nás dobře vidí,
Oni pilně střehou lidí.
Že nás věrně opatrují,
Andělové strážci slují.
(Příklad o mladém Tobiášovi. O sv. Vácslavu.)
Anděle Boží, strážce můj!
Rač vždycky býť ochrance můj,
Mne vždycky řiď a napravuj,
Ke všemu dobrému mne vzbuzuj,
Ctnostem svatým mne vyučuj,
Ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj,
Tělo, svět, ďábla přemáhám.
Na tvá vnuknutí pozor dám.
A v tom svatém obcování,
Ať setrvám do skonání,
Po smrti pak v nebi věčně
Chválím Boha ustavičně.
Pán Bůh stvořil proto lidi,
By ho poznali a ctili,
Milovali, poslouchali,
Pak se v nebi radovali.
Poslušnými nebyli,
Ba již v ráji zhřešili;
Proto z ráje musili,
Pak moc zlého zkusili.
(Příklad o Kainu a Abelovi.)
Jak anděly pyšné svrhl,
Tak Bůh lidí nezavrhl;
On k nim zvláště milosrdným byl,
A jim Spasitele přislíbil.
Ale Spasitel nepřišel hned,
Nýbrž za čtyři tisíce let.
By to lidé v mysli měli,
Z Boží vůle nad tím bděli,
Svatí muži praotci
A za nimi proroci.
Ti to lidem vzpomínali,
A že přijde zvěstovali.
První z nich byl Abrahám,
S kterýmž mluvil Pán Bůh sám.
Pak Izáka s Jakubem
Praotci svatými zvem’.
»Na nebi kdo hvězdy přečte?
Na břehu kdo písek sečte?
Tak vás v světě rozmnožím,
Smlouvu s vámi založím:
Potomek že jeden váš,
Bude světa Messiáš.«
Proroci též zbožní muži byli,
Vůli Boží lidem tlumočili;
K pokání lid napomínali,
Messiáše předpovídali.
Že se zrodí z čisté panny,
Na níž není žádné hany.
Narodí se v Betlehémě,
V malém městě Judské země.
A že přijde spasit lidí,
Bez krále až budou židi.
Toť bez krále z rodu svého
Z pokolení Judového.
Když pak on se narodí,
Celý svět se obrodí.
Slepí budou viděti,
Hluší budou slyšeti,
Němí budou mluviti,
Chromí budou choditi.
Chudí budou plesati,
Pokleslí se zvedati.
Dobrý lid se radovati,
Spasitele milovati. —
Že pak bude zrádně prodán,
Nepřátelům na smrť podán.
Však že v hrobě nezůstane,
Třetího dne z mrtvých vstane.
Maria ta čistá Panna byla,
Jež se Pánu Bohu zalíbila.
V Nazaretě panna přebývala,
Jež se dnem i nocí modlívala,
By se milý Pán Bůh smiloval,
Spasitele lidem brzo dal.
Bůh vyslyšel prosby vřelé,
Když anděla Gabriele
Ku Marii vypravil,
By ji takto pozdravil:
»Zdráva buď milosti plna,
Pán s tebou: požehnána
Ty mezi ženami.«
Maria si pomyslila,
Jaká by to slova byla? —
»Neboj se, Maria!« — anděl praví,
»Bůh tě nade všecky dcery staví,
Pro tvé ctnosti zvláštní milosť máš,
Z tebe narodí se Messiáš.
A to, svatá Panno, věziž,
Jméno jeho bude Ježíš.
On vykoupí z hříchů lid,
A dá světu svatý klid.«
Maria se podivila,
Andělovi odvětila:
»Kterak by se věc ta stala,
Když jsem muže nepoznala?«
Anděl ji však takto poučil,
Jak mu milý Pán Bůh poručil:
»Svatý Duch sestoupí s nebe,
Boží moc zastíní tebe,
Co se zrodí z tebe Svatého,
Bude slouť: — Syn Boha živého.
Bude světu panovati
A na věky kralovati.«
Když v tom vůli Boží poznala,
Maria poslušně zvolala:
»Ejhle! děvka Páně,
Staniž mi se podle slova tvého.« —
Poselství když vyřízeno měl,
Anděl Páně od ní odešel.
Císař August rozkázal,
By se každý zapsať dal,
Ku kterému patří domu,
By se brzo přiznal k tomu.
Proto Josef k domu svému
S Marií jde ku Betlému.
Tam jim nechtí nocleh dáti,
Proto musí v chlévě spáti.
Když však půlnoc odbila,
Jasná zář se rozlila.
Pastýři tam stáda pásli,
Vidouce to bázní žasli.
A již anděl u nich stál,
K radosti jim povídal:
»Nebojte se, pastuškové,
Povím já vám věci nové;
Narodil se Kristus Pán,
Spasitel jest lidem dán.
Jest to v plénkách nemluvňátko
Přerozkošné Jezulátko.
V Betlémě jest zrozené,
Do jesliček vložené.«
A hned nebeských vojsk mnoho
Těšících se také z toho
K andělu se přidali,
Takto krásně zpívali:
»Na výsostech Bohu sláva!
Ať se od všech tvorů vzdává!
Na zemi buď pokoj lidu,
Jenž chce žíti v svatém klidu.«
Když odešli andělové,
Řkou vespolek pastýřové:
»Bratří! na cestu se dejme,
Do Betléma pospíchejme,
Vizme ten div, jenž se stal,
Kterýž nám Pán ukázal.« —
Tam když chvátajíce dospěli,
Marii s Josefem uzřeli.
I děťátko narozené
Na jesličkách položené.
Velice se podivili,
Když se o všem přesvědčili,
Jak jim bylo povídáno,
Od anděla zvěstováno.
Když se nazpět k stádu brali,
Divy Boží vykládali,
Boha z toho velebíce,
Chválu jeho hlásajíce.
Hvězda jasná od východu
Dovedla tři krále k němu.
Ti když k němu zavítali,
Vzácné dary jemu dali.
Myrhu, kadidlo a zlato.
A tím ukázali na to:
Zlatem, za krále že dítko mají;
Kadidlem zas, že v něm Boha znají.
Myrha značí jeho usmrcení,
Avšak v hrobě žádné porušení.
Jak se jména jejich dle podání zachovaly,
Kašpar, Melichar a Baltazar se jmenovali.
Herodes židovský král
Svatým králům povídal:
»Ježíška když najdete,
Zpátky ke mně přijděte;
Až já jeho domov zvím,
Pak se mu též pokloním.«
Zatím chtěl ho najíti,
By ho mohl zabiti.
Úskok se mu nepodařil,
Pán Bůh jeho chytrosť zmařil.
Ve snách jest to králům sděleno,
A hned k jiné cestě raděno.
To když seznal Herodes,
Jako krvolačný běs
Chtě Ježíška zahladiti,
Dal moc dítek zavražditi.
Ježíš nebyl mezi nimi,
Mezi dětmi zabitými;
Neb když svatý Josef spal,
Anděl mu řek’, aby vstal,
By se dlouho nebavil,
Dítě s matkou vypravil,
Do Egypta s nimi šel,
By král dítka nenašel.
Svatý Josef Ježíška byl pěstounem,
Jehož s úctou proto takto jmenujem’,
Že ho v mládí vychovával,
Jemu jísť a šaty dával.
Otcem Krista od věčnosti,
Jest sám Pán Bůh na výsosti;
Jehož od věčnosti zplodil,
Ač se teprv v času zrodil.
Proto on Syn Boží Bůh a spolu člověk jest,
Jemuž patří také jako Bohu božská česť.
Maria jest Matkou Boží jmína,
Že jest porodila Boha Syna.
Až Heroda červi snědli,
Rodiče jej zpět přivedli.
Potom v Nazaretě s nimi přebýval,
Proto se též nazaretským nazýval.
Když Pán Ježíš dvanáct roků měl,
Do Jerusaléma na pouť šel.
Světského se hluku chráně,
Modlil se tam v chrámu Páně,
Slovo Boží pilně poslouchal,
By nám dítkám dobrý příklad dal,
Jak se máme modlívati,
Do kostela chodívati.
V chrámu Páně tři dni setrval,
Pak se s rodičemi domů bral.
I prospíval věkem moudrostí,
U Boha a lidu milostí.
Boží Syn sestoupil s nebe,
Člověčenství vzal na sebe:
Adamův i náš by shladil hřích
A nás zbavil trestů pekelných.
By nás učil vůli Boží znáť,
Boha i bližního milovať.
Bychom přikázaní Boží konali,
Potom k němu do nebe se dostali.
Miluj Boha s tělem, s duší,
Pak jsi křesťan jak se sluší.
Bližního jak sebe miluj,
Jemu škodiť neusiluj.
Co chceš, by on činil tobě,
Čiň mu také v každé době.
Ježíš vždy tak svatě žil,
Za příklad že všechněm byl.
Vyučoval lidi skvěle
Nade všecky učitele.
Co se stane, všecko věděl,
A to také předpověděl.
Zázraky, — jež vykonal,
Že jest Bohem, důkaz dal.
Dle zákona, až mu bylo třicet let,
Ač vše věděl od věčnosti nazpaměť.
Přibral sobě jako pomocníky
Sedmdesát a dva učeníky,
Zvlášť však zvolil dvanáct apoštolů,
Po vlasti by chodili s ním spolu.
Šimon Petr, Ondřej, Jakub, Jan,
Filip, Tomáš, Matouš publikán,
Bartoloměj, Jakub, Šimon řádný,
Juda Tadeáš a Jidáš zrádný.
Že ho Petr zapře, Jidáš prodá,
Že ho Pilát na smrť oddá;
Však že v hrobě nezůstane,
Třetího dne z mrtvých vstane.
Byla svadba v Galilejské Káni,
Ježíš s Marií též byli na ní.
Když tam vína potom neměli,
Aniž sobě rady věděli,
Maria to Synu povídala,
Za ty snoubence se přimlouvala.
K prosbě té se Ježíš smiloval,
A šest džbánů vody přinésť dal.
Však když kázal z toho nalévati,
A přítomným hostům podávati,
Každý hosť se podivil,
Nejlepší když víno pil.
Když ten první zázrak poznali,
Mnozí pevnou věrou vyznali:
Žeť jest Bůh a Vykupitel náš,
Slíbený již v ráji Messiáš.*)
Vedle cesty slepý seděl,
Po slunečku marně hleděl;
Až tou cestou Ježíš šel,
Slepý se to dověděl.
Tu hned volá ze vší síly:
»Ježíši, můj Spasiteli!
Ach, otevřiž oči mé!
Pomoz od slepoty zlé!«
Přistoupil Pán Ježíš k němu,
A milostně řekl jemu:
»Chci, bys viděl, synu, hned!« —
A když slepec k němu vzhled’,
Spadly s očí jako šlupky,
A on vida — běží hupky,
Lidem všem to ohlašoval,
Boha Syna zveleboval.
Ježíš činil divů ještě více,
Ba jich činil na tisíce.
Na poušti když se zástupem byl,
Malých chlebů pět tak rozmnožil,
Že se pět tisíců nasytilo,
Ještě dvanáct košů drobtů zbylo.
Němým jazyk rozvazoval,
Ďábly z lidí vypuzoval;
Moři, větrům přikázal,
Ba i mrtvým život dal.
Vstoupil na loď s Ježíšem lid všeliký,
Na to brzo povstal vichor veliký.
Však Pán Ježíš již tam tiše spal,
Jakoby se o nic nestaral.
Učeníci celí poděšení
Vyrušili Pána z toho snění
Volajíce: »Zachovej nás, Pane!
Neb se s námi hrozného cos’ stane.«
Ježíš ale zcela klidně vstal;
A když malověrné pokáral,
Přikázal pak moři a též vichřici,
A hned klidno bylo jako v světnici. —
Všechen lid co na lodi se plavil,
Vida ten div, uděšený pravil:
»Kdo jest ten, jejž moře s větrem poslouchají?
Snad v Něm svého Pána všemocného znají!«
Ač Pán Ježíš jako člověk tiše spal,
Přece jak Bůh — co se děje dobře znal.
Vzkřísil dceru židovského kněze Jajíra,
Syna vdovy, s nímž se zástup k hrobu ubírá.
Lazara povolal z hrobu ven,
Kde juž páchna ležel čtvrtý den.
Člověk, jenž se Lazar jmenoval,
Najednou se těžce rozstonal;
Ježíš jiná města obcházeje
Dostal sice zprávu, co se děje;
Ale než se nazpět navrátil,
Lazar čtvrtý den již pohřben byl.
Pak hned k němu pospíchaly
Sestry Lazara a naříkaly:
»Pane! Kdybys byl tu u nás dlel,
Bratříček náš byl by neumřel!« —
Nad tím se Pán Ježíš zkormoutil,
Pak se tázal: kdeby pohřben byl?
»Pane!« řekla Marta, »neobtěžuj sobě,
On juž páchne, neboť čtyři dni jest v hrobě.«
Na tu řeč však Ježíš málo dbal,
Ale velkým hlasem zavolal:
»Lazare, pojď ven!«
A hned vyšel ten,
Kterýž umřev, mrtvý v hrobě ležel,
Teď zas živý, — v náruč přátel běžel.
Ježíš mrtvému že život dal,
Že jest Bohem opět dokázal.
__________________
*) Upozorni dítky, že na přímluvu Panny Marie
Pán Ježíš tento první zázrak učinil atd.
Mnozí v něho uvěřili,
Pak se k němu přidružili.
Ale s farizei zákonníci
Byli jeho hlavní protivníci,
Lživě na něj žalovali,
Pilátu ho na soud dali.
Pilát, jenž na soudu seděl,
O Ježíši dobře věděl,
Že nevinným ve všem byl,
Přec ho k smrti odsoudil.
Židé ho hned s sebou vlekli,
Se šatů ho nectně svlékli;
Krvavě ho zbičovali,
Korunu mu z trní dali,
Do tváří mu svatých plili,
Těžký kříž naň položili;
Na Kalvariji ho vedli,
Na kříž přibitého zvedli;
A tu ještě rota zlá
Ježíši se posmívá. —
Když pak jeho celé hoře
Velké bylo jako moře,
A v úzkostech hrozných byl,
Velkým hlasem zakvílil:
»Bože můj! proč jsi mne opustil?!« —
Na to ducha svého vypustil.
Na to hnedle jasné slunce zbledlo,
Mnoho svatých těl se z hrobu zvedlo.
Tma se stala po veškeré zemi,
Strach a hrůza otřásaly všemi.
Zem se třásla, pukaly se skály,
I mužové hrůzou sotva stáli.
Chrámová též opona,
Roztrhla se dokona.
Proto setník, na stráži jenž stál,
To svědectví Ježíšovi dal:
»Tento zajisté Syn Boží byl,
Neb svět celý nad ním zakvílil.«
Josef z Arimathee a Nikodem ho sňali,
Tělo jeho do nového hrobu pochovali.
Duše do předpeklí sestoupila,
By tam svaté otce potěšila.
Ježíš třetího dne z mrtvých vstal,
By nám důkaz svého Božství dal,
A my též že z mrtvých vstaneme,
V tmavém hrobě nezůstaneme.
Čtyřicet dní s Apoštoly obcoval,
A jim Petra za náměstka svého dal.
Dal jim právomoc i hříchy odpustiti,
A v úřadě nástupce si stanoviti.
Papež, jenž vždy církev římskou spravuje;
On se také Svatým Otcem jmenuje.
Nástupcové svatých Apoštolů
Biskupové jsou a kněží spolu.
Do celého světa učit jděte,
A těch, kteří uvěřili, křtěte:
Jménem Otce, Syna, Ducha Svatého,
Vedouce je do života věčného.
Pravověrní půjdou ku spasení,
Nevěřící půjdou k zatracení.
Sirotky vás tuto nenechám,
Ducha Svatého však pošlu vám;
On vám všechno zapomene,
Co z vás někdo připomene. —
Na to s Olivetské výšiny
Vstoupil do nebeské otčiny.
Desátý den po vstoupení Páně,
Jak by rozbila se nebes báně,
Náramný se strhl s nebes ruch,
A v něm sstoupil na zem Svatý Duch.
Dvanáctero svatých Apoštolů,
V jednom domě modlilo se spolu;
Nad nimi se v ohni rozdělil,
A jim milosť svoji udělil.
On je zcela přetvořil,
Když jim milosť svoji vlil.
Jak dřív byli neuměli,
Potom všemu rozuměli.
Jak dřív před židy se báli,
Před soudci teď mužně stáli.
Jak dřív byli snadno mstivi,
Tak se stali lítostivi.
Jak dřív světské věci chtěli,
Pak jen věčné v mysli měli.
Oni všechněm vším se stali,
By všech Kristu vyzískali.
To způsobil Svatý Duch,
Neboť on jest pravý Bůh.
Apoštoli Duchem Svatým nadšení
Učinili víry svaté snešení,
Kteréž apoštolské sluje,
A nás takto vyučuje:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země.
I v Jezu Krista Syna jeho jediného, Pána našeho.
Jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny.
Trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován,
umřel i pohřben jest.
Sstoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.
Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha,
Otce všemohoucího.
Odtud přijde soudit živých i mrtvých.
Věřím v Ducha Svatého.
Svatou Církev obecnou.
Svatých obcování. Hříchův odpuštění.
Těla vzkříšení. A život věčný. Amen.
Že Bůh Otec stvořil nebe, zem,
Syn vykoupil život věčný všem.
Duch Svatý nás posvěcuje,
Cestou k nebi posiluje.
Bůh Otec, Bůh Syn a Svatý Duch,
Všickni tři jsou spolu jeden Bůh.
Proto zvou se Boží Trojice,
Kterouž ctíti máme velice.
Trojici přesvatou vyznáváme,
Když se svatým křížem žehnáváme;
Řkouce: Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Rozešli se Apoštoli,
Do světa a po vůkolí;
A kam vešli v město nebo dům,
Kázali tam evandělium;
A ty, kteří uvěřili,
Jménem Krista pokřestili.
A ti jmenují se křesťané,
By se stali v nebi měšťané.
Všickni křesťané s Papežem v čele
Jmenují se Církev Spasitele;
Jenž učení stejné vyznávají,
Svátostí sedmera užívají.
Křest, jenž z prvních hříchův očisťuje,
Biřmování k boji posilňuje,
Oltářní nás krmí tělem Krista,
Pokáním se stává duše čista.
Poslední pak pomazání
Tělu leví, duši chrání.
Svátosť kněžství slouží k posvěcení
Boha s člověčenstvem ku smíření.
Stav manželství k lidstva zachování
Křesťanskému rodin vychování.
By se křestem a pokáním hříchy odpustily,
Ostatními Boží milosti se rozmnožily.
Svatým Apoštolům a jich nástupníkům,
Biskupům a kněžím jejich pomocníkům.
Kdo se hříchů dopustí,
Pán Bůh mu sic odpustí;
Svědomí-li zpytuje,
Hříchů vroucně lituje,
Potom z nich se vyzpovídá,
Polepšení připovídá,
Za ně zadosť učiní,
Více hřešit nemíní. —
Kdo však v hříších život mrhá,
Sám se v hrozné peklo vrhá.
Kde červ hryze, oheň pálí,
A bol trápí neustálý.
Kdo se hříchů varuje
A jen dobré miluje,
Do nebeské přijde vlasti,
Požívať tam bude slastí,
Jakých oko nevídalo,
Jakých ucho neslýchalo,
Aniž srdce pocítilo.
To se Bohu zalíbilo,
Připraviť svým ctitelům,
Jako Božím andělům. Amen.
Poznámky ke knize
Knížka byla vydána naposledy roku 1890, její autor,
P. Peregrin Obdržálek, žil v letech 1825–1891,
zemřel tedy rok po tomto jejím vydání.
Při opisování byl zcela ponecháván původní pravopis,
nebyly provedeny žádné úmyslné zásahy, krom opravy
několika zjevných chyb v V. kapitole – na začátku
poslední řádky sloky „Kdo ještě přišel pozdravit Ježíška?“
dle z textu zřejmého úzu opraveno první písmeno,
ze »vzácné dary…« tedy na »Vzácné dary…«,
v nadpise sloky „Koho si přibral Pán Ježíš, aby učení
jeho slyšeli a celému světu hlásali?“ opravena kvantita,
též dle úzu díla, »…Pan Ježíš…« na »…Pán Ježíš…«
a na samém konci sloky „Jak se jmenují ti apoštolové?“
opraveno »…Jidáš zrádný,« na »…Jidáš zrádný.«;
v téže kapitole byl nicméně ponechán z nepříliš jasných
pohnutek kladený otazník na konci nadpisu
„Vykládej nějaký div či zázrak, co Pán Ježíš učinil?“.
V textu jest rovněž ponecháno rozkolísané psaní
jména Kristova, nalézáme jak vokativ s »-s-« – »Jesu«
(II. kapitola), tak i podobu se »-z-«, »Jezu« (VIII. kap.).
Digitalisováno L. P. 2005 ve Fulneku
P. A. D.