Title: Cítanka pro skoly obecné. Díl I
Author: Jan Stastný
Jan Lepar
Josef Sokol
Release date: June 16, 2019 [eBook #59765]
Language: Czech
Credits: Produced by Jana Srna and the Online Distributed
Proofreading Team at http://www.pgdp.net
(Vydání trojdílné.)
Díl I.
Za pomocí některých jiných složili
Jan Šťastný, Jan Lepař a Josef Sokol.
(Nezměněný otisk textu zroku 1891.)
Vázaná na hřbetě plátnem za 20 kr.
V PRAZE. Cís. král. školní knihosklad. 1892.
Školní knihy, v c. k. školním knihoskladě vydane, nesmějí se prodávati dráže než za cenu na titulním jich listě udanou.
i u
i u i u u
u i u u i
o
o o i o u o i
u o o i o u
a
a a i a o a u
o a a i a a u
á í ú ů ó í á
á a í i ú u ó
e
e a e o e i e
u e a e o e i
é á í ú ó ů é
á a é e í i ú
y
y e y a y u y
o y e y a y u
á ý é ý ú ý é
ý y é e á a í
m
m i m o m e
m a m u m y
mi mi mo mo mi
mo mi mo mi mo
me me mo me mi
me mi me mo me
ma ma mu mu ma
mu ma mu ma mi
my my mu ma mo
my mu me ma my
m á
m í m é m ý
m é m ů m á
mi mí ma má mo
má ma mý my me
mé me mů mu my
mí mé mý má mé
má-ma. má-mo má.
má-me má-mu. my.
mé. mé-mu. mi-mo.
u-mí. my u-mí-me.
l
l i l a l e
l o l u l y
li li la la li la
li la la li la li
le le li la le le
le li la li la le
lo lo lu lo lu lo
lu le lu lo li lu
ly ly lu lo ly lu
lu le lo la ly lo
l m
lí mí lá má lů mů
lý lá lé mý má mé
me-le. me-lu. me-le-me.
u-me-lu. u-me-le-me.
ma-lé. ma-lá e-mi-la.
mi-lý. mi-lá li-li-e.
lo-my. u lo-mů. lá-me.
lá-ma-li a u-lo-mi-li.
my-li. má-lo u-my-li.
má má-lo ú-lů. mo-li.
v
v l m
ve le vi li vo lo vu
my a vy. vy-vo-lá-vá.
ví-me. u-mí-me. ve-lí.
mí-vá-me. u-mý-va-li.
le-vý. le-vá. vy-lé-vá.
vi-lé-ma vo-lá e-vu.
mi-lo-va-ly. u-vi-ly.
vá-le-li. má-me vá-ly.
u-le-vi-la. u-lo-vi-li.
s
s v l m
se ve so vo si vi su
so-va. vo-sa. lo-so-si.
lo-ví se. sí-la. sá-lá.
se-su-lo se. lí-sá se.
ma-so se o-so-li-lo.
ma-lá e-va se-sí-lí.
mí-sí-vá. má mí-su.
sa-mé vá-ly a mí-sy.
o-sé-vá-me u le-sa.
d
d s v l m
du su do so de se da
do-my a sa-dy. do-ly.
ve-de-me. do-ve-de-me.
ví-dá a do-ví-dá se.
u do-mu se-dá-vá-me.
li-li vo-du do su-du.
do vo-dy dá-me so-dy.
vo-sa dá se do me-du.
li-dé se u-du-si-li.
t
t d s v
te de ty dy to do ta
te-ta ví-ta-la ví-ta.
ó ty ví-te! ó vy te-to!
má-te u-my-té mí-sy.
dá-te-li mi to sí-to?
te-sá-te. vy-me-te-te.
mo-tá-te. ma-te-te se.
mo-tý-lo-vé lí-ta-li.
ví-tá-me lé-to mi-lé.
k
k t d s
ko to ku tu ky ty ka
o-ko. ko-lo. ko-lí-ky.
su-ky. ku-la-té ku-sy.
ka-sa. ve-li-ké ví-ko.
ko-sa. ko-vy. o-ko-vy.
ku-le se vy-ku-li-la.
ko-sa-mi se-ká-vá-me.
da-le-ká lu-ka. do-ly.
ka-lí se. le-ká-me se.
b
b k t d
bo ko bu ku be ke ba
bo-by. o-bi-lí. bo-ky.
bo-ty. ka-bá-ty. bo-dy.
o-ba bo-dy. so-bo-ta.
bý-vá-me u ta-bu-le.
by-li bo-si. o-bu-li se.
vo-dy ta-dy u-bu-de.
by-lo má-lo o-bi-lí.
bí-lí-me o-ba do-my.
n
n b k t d
ne be no bo nu bu na
ví-no. se-no. ma-li-na.
vi-nu. vi-ne-me. va-na.
no-vi-na. mi-ne. ne-má.
no-sí vo-du do va-ny.
má-me no-vé ná-do-by
na ví-no a na vo-du.
ne-su no-vi-nu. ko-mu?
to-mu i o-no-mu sy-nu.
p
p b n k
pe be pi bi po bo pu
pi-vo. to-pi-vo. po-le.
pi-la. pa-ta. lo-pa-ta.
by-li-na. lí-pa. pá-sy.
pá-vi. pá-no-vé. pů-da.
sy-pu. te-pu. ko-pa-li.
to-pí-me. to-pi-li se.
pa-dá. po-le-pí. pá-lí.
lu-pe-ny o-pa-da-ly.
z
z s p b t d
ze se zu su zi si za
zi-ma. vo-zy. ze-li-na.
vo-zí-me. ne-ka-zí-me.
o-zý-vá se. sá-zí-vá.
za-me-tá. za-my-ka-li.
zi-ma tu-ze. ze-be to.
u-bo-zí si ne-za-to-pí.
ko-za dá se do ze-lí.
vo-sa le-ze po ze-mi.
c
c s z p b v
ce se ci si co so cu
do-má-cí a ci-zí ví-no.
o-vo-ce. lí-ce. o-pi-ce.
co to cu-pá? co to te-pe?
ci-bu-li sá-zí-vá-me.
po-le ne-po-cu-pá-me.
vy-ká-ce-li ce-lé le-sy.
cí-no-vé ná-do-bí da-la
ce-ci-li-e do po-li-ce.
r
r n c z s
ru nu ro no re ne ry
ru-ka. ru-ká-vy. rá-no.
rá-na na ru-ce. sí-ra.
pá-ra. pé-ro. ro-vi-na.
bo-ry. ků-ra. se-ke-ry.
lo-ví-me ry-by, ra-ky.
o-rá-me. vy-rý-vá-me.
se-ke-ra-mi se-ká-me.
po-ra-zi-li bo-ro-vi-ci.
h
h k b l
hy ky hu ku ho ko ha
no-ha. vá-ha. zá-ho-ny.
ro-hy. pa-ro-hy. ho-ra.
hu-sa. hu-sá-ci. hu-ba.
vo-da. ho-dy. ne-ho-dy.
vá-hy se ne-hý-ba-ly.
du-ha bý-vá na ne-bi.
tu-há zi-ma hu-bí-vá,
co po-bí-há po le-se.
j
j h r c z
ja ha jo ho ju hu je
ja-ro. há-je. ja-ho-dy.
ry-ji. li-je-te. my-ji.
vo-já-ci ma-jí bo-je.
bo-ju-jí, ne-bo-jí se.
rá-ny se ho-jí-va-jí.
ná-po-je se pí-va-jí.
za-jí-ci vy-bí-ha-jí
za no-ci do je-te-le.
š
š j h k r
še je ši ji šo jo šu
ko-še. nů-še. šu-pi-na.
ho-ši. ša-ty. ko-ši-le.
ko-ša-té lí-py, du-by.
my-ši bý-va-jí še-dé.
na-pí-še-me si ú-ko-ly.
má-me no-vé se-ši-ty.
ša-ty by-ly ši-ro-ké.
ze-lí dá-me do ko-šů.
ž
ž z š s c
ži zi žo zo žu zu ža
mu-ži. ži-to po-ža-té.
že-na. že-le-zo. no-že.
ža-lo-ba. du-té ži-ly.
ži-to se su-ší a vá-že.
žá-ci vá-ží si ú-ko-lů.
pí-ší a ne-ma-ží se.
co po-ží-rá ží-ža-ly?
co la-pá my-ši a žá-by?
č
č c ž z š s
če ce či ci čo co ča
o-či. če-lo. čí-še. ča-sy.
ko-čí. ko-čá-ry. rý-če.
če-mu u-ci se žá-ci?
čí-tá-va-jí a pí-ší.
vy tady po-čí-tá-te.
ry-je-me pů-du rý-či.
do ve-če-ra se vy-ča-sí.
vo-da te-če a hu-čí-vá.
ř
ř j ž š č
re ře ro řo ru řu ry
ře-pa. řa-da. ko-ře-ny.
zá-ře se ší-ří; ho-ří.
te-sa-ři te-ší a ře-ží.
me-čí-ři ro-bi-li me-če.
žá-ci ča su ne-ma-ří.
na ja-ře se le-dy bo-ří.
vo-da ví-ří; va-ří se.
ku-ře by-lo o-pa-ře-no.
ch
h ch k
hy chy ky dy ty ny ry
u-cho. su-cho. su-chý.
chu-dý. cho-rý. li-chý.
ví-chy. jí-cha. chy-ba.
so-cha. cha-sa. chů-ze
chu-do-ba a cho-ro-ba.
o-ře-cho-vý. ko-ži-chy.
ku-cha-ři. pa-cho-le.
cho-cho-ly. cha-lu-pa.
ne-mí-ři-li; chy-bi-li.
su-cho mo-ří ko-ře-ny.
co vy-chá-zí na ne-bi?
co chy-tá-va-jí čá-pi?
co pí-chá? co či-chá-me?
ši-li no-vé ko-ži-chy.
jí-cha se mí-chá-vá.
ko-ši-le se má-chá.
pa-cho-le se cho-vá.
su-chá rů-že o-pa-dá.
ta-bu-le se chý-li-la.
ě e
be bě ve vě pe pě
me mě bě vě pě mě
bě-da. bě-ží. bě-lá se.
vě-ci. vě-ší. vě-ří-me.
pě-ší. pě-na. za-pě-li.
mě-chy. ze-mě. mě-ři-li.
o-bě že-ny bě-do-va-ly.
so-vě na vě-ži se lí-bí.
co to pě-je na lí-pě?
sí-mě dá-me do ze-mě.
d ď t ť
da ďa do ďo du ďu
tu ťu ta ťa to ťo
ďa ďo ďu ťo ťu ťa
ďo-be. ďo-ba-jí. ťu-ká.
ťu-ká-me. za-ťu-ka-li.
ha-ďa-ta vy-lé-za-jí.
ko-ťa-ta po-bí-ha-jí.
ku-ře ďo-be do ze-mě.
co ťu-ká ťu-ky, ťu-ky?
u-cho by-lo u-ťa-to.
ň
no ňo nu ňu na ňa
ňo ňu ňa ňu ňa ňo
hu-ňa-tá ko-že-ši-na.
ko-ňo-vé a ko-ňá-ci.
vo-ňa-vá vo-da by-la
ve ba-ňa-té ná-do-bě.
je mě-ňa-vé po-ča-sí.
vy-mě-ňu-ji si pé-ro.
lu-ňá-ci a ká-ňa-ta
po-ží-ra-jí há-ďa-ta.
de dě te tě
dě-lo. dě-va se dě-sí.
se-dě-li, ne-vě-dě-li.
dě-de, co se to tu dě-je?
chu-dý ne-má o-dě-vu.
dě-lá se do ne-dě-le.
te-sa-ři te-ší la-tě.
tě-ší-me se na te-tu.
te-tě se tu lí-bi-lo.
pa-cho-le je tě-ka-vé.
má-me tě-lo a du-ši.
ne ně
ko-ně. la-ně. ně-mo-ta.
ku-chy-ně. vů-ně. bá-ně.
la-ně bě-ží do le-sa.
ve va-ně by-la vo-da.
po ví-ně by-la vů-ně.
ne-dě-le je po so-bo-tě.
pě-ší bě-ží po pě-ši-ně.
dě-va ně-má ře-či ne-má.
u-há-ně-li ta-dy ko-ně
po da-le-ké ro-vi-ně.
dy di ty ti
ho-dy. ho-dí. ho-di-ny.
chu-dý. chu-dí. chu-di-na.
cho-dí. cho-di-li. vo-dí.
dí-vá-me se. vi-dí-me.
dí-že. dí-lo. ná-řa-dí.
ti-še se-dě-ti. ti-ší.
le-tě-ti. le-tí. u-tí-ká.
dí-tě. dě-ti. vi-dě-ti.
má-te-li co vě-dě-ti
a na pa-mě-ti mí-ti?
ny ni
ny-ní bu-de u-če-ní,
a-le ne za-há-le-ní.
jaké je to volání?
není tady nikoho.
činí-li co lenivý?
nikoli! říkáváme,
že mu dílo nevoní,
nebo že ho netěší.
komu se nelení,
tomu se zelení.
ou
lou-ka. mou-ka. kou-le.
rou-ra. bou-ře. rou-cho.
mou-cha. hou-ba. hou-se.
sou-se-dé. ou-ro-da.
je-dou vo-zy po lou-ce,
ve-zou no-vou o-ta-vu.
sou-se-dé si po-ví-da-li,
ja-ká by-la ou-ro-da.
pe-ka-ři me-lou mou-ku.
pi-lou ře-za-li te-sa-ři.
f
fe ve fo vo fu vu fa
fara. u fary. faráři.
fůra. na fůře. šafáři.
fiala. houfy dětí.
co to fičí a fouká?
sázíme bílé fazole.
vezeme fůru obilí.
co to bafá u boudy?
doufáme, že zase
fialy uvidíme.
g
go ko gu ku gy ky ga
ságo. guma. galesy.
gumiguta. galilea.
žáci mívají gumu.
gumiguta jedovatá.
ságo není jedovaté.
ságo může se vařiti.
gazela je rohatá
a podobá se koze.
hugo píše a počítá.
a e i y o u ě
á é í ý ó ů ú ou
mₑ l- v- s- š-
ₑm -l -v -s -š
va-še e-va vo-lá ma-lou vi-lé-mu. o-sé-va-li u le-sa. le-sy šu-mě-ly. mí-sí-vá-me. má-me vá-ly a mí-sy.
mě-li as mí-su ov-sa. úl se vy-mý-vá. vy-sou-ší se. le-sy se vy-su-ši-ly. se-su-ly se lo-my. so-va lo-ví my-ši. má-me má-lo sí-ly.
lil. u-lil. vy-lil. va-lil. vo-lal. vy-vo-lal. vil. u-vil. lo-vil. šil. u-šil. su-šil. šel. vy-šel. myl. u-myl.
měl. u-měl. mám. u-mím. vím. vám. mí-vám. lom. les. ves. vo-lá vás. u vás. váš. mí-váš. u-mý-váš.
dₒ ď- t- ť- b- p-
ₒd -ď -t -ť -b -p
ví-tá-me tě, mi-lé dí-tě! ví-tám vás! te-ší-me se, vi-dí-me-li vás ta-dy. tou-to do-bou u vás po-bý-vá-me.
ať tu ti-še se-dí-te a pí-še-te! by-la-li ta vě-tev u-ťa-ta? u-mí-te-li od-po-ví-da-ti? by-lo lé-to. bí-lí mo-tý-lo-vé po sa-dě lí-ta-li. bu-dou-li o-bě bo-ty do so-bo-ty?
led. med. sad. sud. do-sud pí-še. suď! po-suď-me to pís-mo! seď! po-seď-te si! po-buď-te tu! veď-me se! od-veď to dí-tě do-mů!
bí-lý šat. vít má loď a síť! lať se lá-me. bob. bos. dub. lep. o-tep. sůl. důl. dům. vím. po-vím ti to sám. lo-vím. ba-vím se. pil. la-pil. po-la-pil. le-pil. po-pil-te si!
h- ch- g- k- j- f-
-h -ch -g -k -j -f
vo-lá-me ho-chy. ho-ši, seď-te! ko-sy se ko-va-jí. lou-ka se se-ká. go-li-áš byl vel-ký, da-vid ma-lý. aj, ja-ké to hou-fy! ach, co vi-dím!
dub mí-vá ku-lo-va-té ga-le-sy. sá-go i sůl dá-vá-me do po-lév-ky. fí-ky se jí-da-jí, ja-ho-dy ta-ké. aj, ja-ký to po-vyk! ach, bě-da mi!
chod-ba. po-chod. vý-chod. choď! choď-me! choď-te! hoď! od-hoď to! dej mi ta-ké! dej-te o-běd to-mu-to chu-dé-mu! je to u-bo-hý chu-ďas. po-dej-te mi koš! víš-li ja-ký je suk?
kus so-li. o-kus ká-vy! o-kus-me vo-dy! po-kus-me se o to! ta-bu-le bý-vá šik-mo. ko-šík mí-vá ví-ko. ho-šík pí-še ú-kol.
z- ž- c- č- n- ň- r- ř-
-z -ž -c -č -n -ň -r -ř
ci-zí mu-ži ho-vo-ří ci-zí ře-čí. vo-já-ci by-li po-ra-ně-ni me-či. u-vi-dím tě, až po-je-du od ot-ce. an-na vo-lá an-to-ní-na; on tu ne-ní. co se tu dě-je? oč se há-dá-te? ať se již ne-há-dá-te! dě-ti, u-tiš-te se!
koně-li ve běhu kopyty dupotají, čemu se dupoty podobají? dupoty, cupoty na zem a půdu tepotu cepů se podobají.
len. je-len. laň. laň-ka. nůž. nůž-ky. den. je-den. tý-den, den-ník. les-ník. chod-ník. ob-chod-ník. pec. pec-ka. ku-pec. ko-pec. se-káč. pe-káč.
o-tec. ry-tec. ta-líř. má-líř. za-jíc. vůz. voz-ka. važ! váž-ky. lé-kař. pe-kař. te-sař. pí-sař. ko-vář. o-ráč. vi-nař. bed-nář. ho-di-nář. u-ze-nář.
ml vl bl pl dl tl zl sl hl chl kl
žák se-dí a ml-čí. ko-tě ml-sá. ov-ce má vl-nu. ba-vl-na by-la bí-lá a čer-ve-ná. mám pun-čo-chy vl-ně-né a ba-vl-ně-né. vo-da na ryb-ní-ce se vl-ní-vá. vl-ci vy-jí. ja-bl-ko se ku-lí. v ou-li bý-vá pl-no me-du. na-pl-ní-me va-nu vo-dou. o-tec ve-dl dí-tě. ko-mi-ník vy-me-tl ko-mín.
ne-buď ml-sa-vý a-ni hl-ta-vý! pes tá-hl vo-zík. ne-mo-hl dá-le. hoch mu po-mo-hl. po-sel u-se-dl si na láv-ku a od-de-chl si. za-jíc vy-bě-hl si do po-le. ká-men pa-dl a bou-chl. za-jíc u-le-kl se a u-te-kl. voz-ka ve-zl se-no. had le-zl po ze-mi. pa-cho-lík se ří-zl. rá-na ho bo-lí. sl-zy mu te-kou. již u-ml-kl a u-ti-chl.
mla vla bla pla dla tla kla hla chla zla sla žla šla
mla-tec mlá-tí. mlá-dež se u-čí. se-dá-me v la-vi-cích. še-di-vé vla-sy ne-bý-va-jí na mla-dé hla-vě. blá-tem ne-ra-di cho-dí-me. o-blá-zek je ku-lo-va-tý ká-men. plá-tě-ná zá-pla-ta. pla-tí-me pe-ně-zi. so-bo-ta bý-vá den vý-pla-ty. pla-né ja-bl-ko je ky-se-lé. za-jíc je pla-chý. had se pla-zí.
dlá-tem dla-be-me. dla-ní hla-dí-me. je-hla pa-dla na po-dla-hu. kouř tla-čí v o-či. tla-cha-la li-dé ne-mi-lu-jí. dív-ka za-me-tla; po-tom se-dla a če-tla. o-bi-lí má kla-sy. ko-vář má kla-di-vo. vo-da te-kla. hla-do-vý chla-pec pla-kal. o-chla-di-lo se. ze zla-ta ra-zí se du-ká-ty. sla-bý má-lo u-ne-se. po žla-bech te-če vo-da mat-ka šla na po-le.
vle ble mlu plu dlo slo hli kli zlou slou
v le-se je mech. vo-sa vle-tě-la do ko-mo-ry. mat-ka ple-te. mě-síc je ble-dý. ká-va by-la u-mle-ta. vy-kle-pej o-děv! hle-dí-me si u-če-ní. kle-čí-me a mo-dlí-me se. my-sli-vec vy-šel z le-sa. rol-ní-ci ve-zli o-bi-lí. co se dě-lá ze hlí-ny? co klí-čem od-my-ká-me? co ply-ne po vo-dě? co se dě-lá ve mlý-ně?
pla-vec plo-ve. v lé-tě bý-vá te-plo. sá-dlo i má-slo od te-pla se roz-plý-vá. plu-hem o-rá-me. co se ne-slu-ší, to se ne-mlu-ví. vo-da bý-vá hlu-bo-ká. dě-ti v le-se za-blou-di-ly. ne-moc-ným slou-ží-me. je-hlou se ši-je. po-le je dlou-hé a ši-ro-ké. ne-po-slou-chá-li dí-tě ro-di-čů, bu-de mí-ti zlou od-pla-tu.
tr dr vr br hr chr kr
ví-tr fu-čí. tr-ní tr-há o-děv. ko-za tr-ká. me-tr je mí-ra. li-tr je ná-do-ba na mě-ře-ní. pe-tr se-dí na ze-le-ném dr-ně; u-tr-hl si rů-ži a dr-ží ji. na tr-hu se tr-ží pe-ní-ze. su-ché ko-lo vr-zá. ho-lub vr-ká. pes vr-čí. vr-ba bý-vá u po-to-ka. no-ha br-ní-vá. hu-sa má br-ky. br-zy bu-de ja-ro. ko-pr vo-ní. ka-pr plu-je ve vo-dě.
hr-né-ček se roz-tlou-kl. ka-me-ní se hr-ne. ve-li-ký ví-tr slu-je vi-chr. my-sli-vec má chr-ta. rá-na kr-vá-cí. kr-ka-vec lí-tá. cu-kr dá-vá se do ká-vy. zr-ní dr-tí se ve mlý-ně. zr-ca-dlo u-ka-zu-je, ja-ký je o-bli-čej. sr-na bě-ží. žen-ci ža-li o-bi-lí sr-pem. pil-né-ho u-če-ní ne-mr-zí.
mra pra bra vra hra chra kra
mra-zy po-mi-nu-ly. mra-ky ví-dá-me na o-blo-ze. bý-vá za-mra-če-no. mra-ve-ne-ček je pra-co-vi-tý. ne-ní chle-ba bez prá-ce. o-brá-tí-me se na pra-vo a na le-vo. vra-ta se za-ví-ra-jí. bra-tr se již na-vrá-til; teď hra-je na hou-sle. ko-tě je hra-vé. se-no hra-be se hrá-bě-mi. chrá-ní-me se je-du.
krá-čí-me po kra-ji le-sa. vrá-na krá-ká. dej že-brá-kům po kra-jí-ci chle-ba. krá-va že-re trá-vu. zla-to je dra-hý kov. tr-há-me zra-lé o-vo-ce. v lé-tě nás trá-pí-vá hor-ko a ží-zeň. prá-dlo se su-ší. ve mlý-ně se prá-ší. o-rel je dra-vý; má sil-né drá-py. ta-bu-le je hra-na-tá. za-hra-da bý-vá o-hra-ze-na plo-tem.
bro pro dro tro hro chro kro
bru pru dru tru hru kru
bry pry dry drý brou krou
za do-bro-di-ní po-dě-kuj! o-tec pro-hlí-ží mo-je se-ši-ty, pro-vaz-ník dě-lá pro-va-zy. na-dro-bí-me chle-ba do mlé-ka. ji-tro je po no-ci. le-ni-vé-mu nou-ze hro-zí. chro-mý u chrá-mu se-dí a pro-sí. krá-čí-mé-li, dě-lá-me kro-ky.
sud má o-bru-če. vr-bo-vé pru-ty se o-hý-ba-jí. drů-bež zo-be zr-ní. tru-hlá-ři dě-la-jí tru-hly. hru-bý pí-sek ko-pe se u ře-ky. do-brý po-má-há rád chu-dé-mu. mech je ky-prý. mou-drý u-mí po-ra-di-ti. vra-bec je chy-trý. kru-pař pro-dá-vá krou-py a kru-pi-ci. no-že brou-sí-me na bru-se. brou-ci le-zou.
bři při vři kři dři tři
bře pře vře kře dře tře
bří-za má bí-lou ků-ru. do-bří li-dé ze zlé-ho se ne-ra-du-jí. ko-při-va pá-lí. po-dél sil-ni-ce bý-vá pří-kop. za-vři vra-ta! mří-že by-ly že-lez-né. za-hří-vá-me se chů-zí. by-la vel-ká vi-chři-ce. čá-ra je pří-má ne-bo kři-vá. mou-cha má kří-dla. tři bra-tři. u-tři si ru-ce! dří-ví se ře-že pi-lou. dří-ve při-šel do mlý-na, dří-ve se mu se-me-le.
do-bře se tu cho-vej-te! ni-ko-mu ne-pře-ká-žej-te! pří-ze se pře-de. ze vře-lé vo-dy se kou-ří. chu-ra-vé dít-ko u-mře-lo. slu-néč-ko hře-je. trá-va o-kře-je a za-ze-le-ná se. kře-men je kře-sa-cí ká-men. la-vi-ce je dře-vě-ná. ne-ku-puj, če-ho ne-po-tře-bu-ješ.
vlk brk
u-mlk-ně-te! mlč, žá-ku, do-kud tě ne-vo-la-jí. po-mlč-me o tom! ne-buď mls-ný! mls-ků si ne-ku-puj! vlk u-dá-vil ov-ci. je tu vlh-ko. do vlh-ké trá-vy ne-se-dej! sud byl pln vo-dy. na-plň-te káď vo-dou! plž se pla-zí.
drn je ze-le-ný. hu-deb-ní-ci drn-ka-li na hou-sle. do-bře drž pé-ro! trn bo-dá. trn-ky by-ly trp-ké. vrch je vy-so-ký. brk je du-tý. hrn-číř dě-lá hrn-ce. chrt se že-ne za srn-cem, krt či-li kr-tek ry-je a vy-hr-nu-je ze-mi. hu-sa má dlou-hý krk. rol-ník má srp i ko-su. ú-trp-né-mu je chu-dé-ho lí-to. mi-lo-srd-ný po-má-há chu-dé-mu. sle-pý že-bře; do-bré srd-ce od ně-ho se ne-od-vra-cí. prš-ka za-čí-ná po kap-kách.
dva dve dvi dvo dvu dvě dvou
tv- zv- sv- cv- lv- rv- chv- kv-
dva ko-ně ví-ce u-ve-zou než je-den. zla-tý pla-tí pět dva-cet-ní-ků. tvá ru-ka buď u-my-ta, a tvá-ře tvo-je ta-ké! zvo-ny zvo-ní. přá-te-lé se zvou. o-zvi se, vo-la-jí tě! zvy-kám prá-ci. vě-ci svo-je po-řá-dám. hle-dím si své-ho u-če-ní. cvi-če-ní dá-vá u-mě-ní. kůň cvá-lá. cvo-ček je hře-bí-ček se ši-ro-kou hla-vič-kou.
vůl řve. lvo-vé sil-ně-ji řvou. o-ho-nem švi-ha-jí. co u-chvá-tí, to se jim ne-vy-rve. mou-drý sám se ne-chvá-lí ani ne-ha-ní. le-ni-vé-mu chví-le dlou-há. vrá-na kvá-ká. zva-dlý kví-tek o-pa-dá. z va-še-ho dvo-ra vy-jel vůz; po-je-de k va-še-mu po-li. ke zlé-mu ni-ko-ho ne-svá-děj! žva-tla-vý mlu-ví-vá ne-roz-um-ně.
tma tmy tme tmě tmo tmu tmou
dm- zm- sm- hm- chm- km- rm- jm- čm-
bu-de tma. tmí se. se-tmě-lo se. noc je tma-vá. měch se dme. ví-tr fou-ká, vl-ny se dmou. z ma-sa va-ří se po-lév-ka. jez, a-le s mě-rou! ne-moc-ný se ne-smě-je; ne-ní mu do smí-chu. na po-smě-váč-ka také do-chá-zí.
dře-vo mů-že-me hma-ta-ti. dře-vo je hmo-ta. do pi-va dá-va-jí tro-chu chme-le, aby by-lo na-hoř-klé. svě-tlo se kmi-tá. na-tr-hej-te na po-li rme-nu! rmou-tí-me se, že pan kmo-tr je ne-mo-cen; má-me zá-rmu-tek. jak se jme-nu-ješ? jak se jme-nu-je váš o-tec? u-jmi se to-ho, ko-mu se u-bli-žu-je. vo-da v mo-ři je sla-ná a hoř-ká. čme-li dě-la-jí med.
sna sne sně snu sno sni snou
zn- dn- tn- hn- kn- mn- vn-
u-sne-me; ze sna se pro-bu-dí-me. sno-vé nás dě-sí i tě-ší. při-by-lo sně-hu. pí-še-me zno-va. sly-ší-me zně-ní zvo-nů. dno-vé rych-le mi-ze-jí. ne-u-tni se! hnu-ly se vo-zy s ná-kla-dem. vy-hni se ko-ním! pěk-nou kni-hu rá-di čí-tá-me. vnu-ko-vé dě-dů po-slou-cha-jí.
kme-ny pnou se do vý-še. je zi-ma; mnu si ru-ce. hne-dle jak po-mi-ne zi-ma, u-vi-dí-me a po-zná-me sně-žen-ky. ve dne pra-cu-je-me, v no-ci od-po-čí-vá-me. sna-ži-vé-ho ne-ní tře-ba ku prá-ci hná-ti. br-zo bu-dou žně. za-čne-me ží-ti o-bi-lí. žen-ci žnou o-bi-lí sr-pem. po-ža-té o-bi-lí se vá-že ve sno-py. ne-hně-vej se na mne! sná-šej se do-bře se svý-mi zná-mý-mi!
sta sto ste stu stou sti stě
ct- kt- rt- vt- pt- št- čt-
na pa-ho-rek ce-sta vy-stu-pu-je. na vr-šíč-ku sto-jí ko-ste-lí-ček. stu-dán-ka má vo-du stu-de-nou. do-bré dí-tě ctí své ro-di-če i ji-né sta-ré li-di. po-cti-vý ci-zí-ho jmě-ní se ne-do-tý-ká. kte-rý člo-věk sto-jí o jmě-ní ci-zí, při-chá-zí o jmě-ní své a k to-mu je-ště o do-bré jmé-no. zu-by a rto-vé zá-vo-ry dvo-je, a-by hlou-pé slo-vo ne-u-klou-zlo.
v tu-hé zi-mé bý-vá tlu-stý led. ptá-ků mno-ho kru-tým hy-ne mra-zem. vla-što-vi-ce na zi-mu od-léta-jí. na ja-ře do-stá-va-jí by-li-ny šťa-vu. ptá-ci se vra-ce-jí. na ce-stu ni-ko-ho se ne-pta-jí. pil-né-ho žá-ka čte-ní tě-ší. pil-né-mu se ště-stí do-stá-vá, a-le z le-ni-vo-sti bý-vá nou-ze ji-stá.
kdo kde kdy zde zda zdi zdě
rdí vdo bdě jdu jde jdi jdou
kdo se ptá, do-ptá se. kde tě ne-zvou, tam se ne-hrň! kdy se bu-de zde zdí-ti? zda-li již na ja-ře? zdě-ný dům je pev-něj-ší než-li dře-vě-ný. v do-mě bý-va-jí chod-by. rů-že se rdi. o-blo-ha se ně-kdy za-rdí-vá. kdo zde bdí tak dlou-ho do no-ci? mat-ka pro-bdě-la noc u lůž-ka dít-ka ne-moc-né-ho.
kdo hle-dá, na-jde. co kdo na-jde, vrá-ti-ti má to-mu, ko-mu to ná-le-ží. kam jde-te? jde-me do chrá-mu pá-ně. já tam ta-ké pů-jdu. kdy při-jde o-tec? tou-to ce-stou si za-jde-me, o-nou ce-stou si na-de-jde-me. do-jdi mi na po-štu! vy-jdě-me si do po-le! o-de-jdě-te, již je po-zdě. ne-jdou-li va-še ho-di-ny po-zdě?
ska sko sku ske sky skou
zk- ck- šk- čk- řk- lk- tk- vk-
ze ská-ly se lá-me ká-men. sko-ři-cí se ko-ře-ní jí-dla. dej chu-dé-mu sky-vu chle-ba! myš pro-klou-zla sku-li-nou. z ka-me-ne sta-ví-me do-my. z ko-no-pí se ple-tou pro-va-zy. zkou-ší-me se, u-mí-me-li čí-sti. če-ské dí-tě mlu-ví če-sky či-li po če-sku; ně-me-cké dí-tě mlu-ví po ně-me-cku.
ve ško-le se žá-ci u-čí. mra-zy ško-dí-va-jí kvě-tu. z le-ni-vo-sti bý-vá ško-da vel-ká. já řku: po-čká-te-li na mne tro-chu? tka-dl-ci tka-jí plá-tno. u-bo-hý lká a na-ří-ká; po-tka-lo ho ne-ště-stí. v ko-ste-le se mo-dlí-vá-me. v ky-pré ze-mi hoj-ně ro-ste o-bi-lí. v ku-chy-ni se va-ří jí-dlo. bu-de zkou-ška.
jsi vsi vzi rzi chci rci
pše mše mže lže vče dce
kde jsi? jsi-li pak zde či ne-jsi? kde jsou žá-ci? jsou-li při psa-ní po-zor-ni? jde-me ze vsi. psi ště-ka-jí. co vám ro-di-če do-vo-lí, to si smí-te vzí-ti. že-le-zo bý-vá se-žrá-no ode rzi. o-tec vo-lá dce-ru a pra-ví: jdi k mat-ce a rci jí, že tě chci vzí-ti do mě-sta.
ze pše-ni-ce me-le se mou-ka. vše-mu ne-roz-u-míš. o-mše-ný ká-men je ze-le-ný. pr-ší-li jen má-lo, pra-ví-me, že mží. roz-my-sli se v o-ka-mže-ní! ne-lži ni-kdy! kdo lže, o tom se pra-ví, že i kra-de. co by-lo vče-ra, a co bu-de zej-tra? vče-la bzu-čí. zví-řá-tek na ze-mi je po-čet ne-sčí-sl-ný. z če-ho se dě-la-jí sto-ly, z če-ho klí-če, z če-ho hrn-ce?
zho zha zhu zhy zhou
lh- vh- jh- žh- sch- vch-
zha-sí-me sví-ci. rá-na se zho-jí. ko-čka zhu-bí mno-ho my-ší. z há-je roz-lé-há se hla-hol ptá-ků. za tu-hé zi-my mno-ho ptá-ků zhy-ne. kru-po-bi-tí bý-vá zhou-ba po-lím. v o-hni dře-vo sho-ří. řád-ky po-čí-tá-me s ho-ra ne-bo z do-la. ne-lhu ni-ko-mu a lhá-ti ni-kdy ne-chci. pes má v hu-bě sil-né zu-by.
o-sel no-sí-vá jho a bře-me-no. žha-vý u-hel pá-lí. jsi tak ble-dý, co ti schá-zí? v do-mě bý-va-jí scho-dy. ku-dy vchá-zí-me do do-mu? v cha-tr-či pře-bý-va-jí li-dé chu-dob-ní. tcho-ři plí-ží se do kur-ní-ků. dít-ky ple-tou vě-ne-ček z chu-do-bi-ček. z ry-bi-čky bý-vá ry-ba, z chy-bi-čky chy-ba.
zbu dba žba spa špa čpa
čme-lá-ci a vče-ly bzu-čí-va-jí. zbu-dí-me se rá-no po spa-ní. žá-ci u-čí se čí-sti a psá-ti. spí-li dít-ko, ne-buď ho! ma-lý o-heň ve-li-ký dům spá-lí. spo-ko-je-ný pře-stá-vá na má-le. če-leď po-slou-chá ho-spo-dá-ře a ho-spo-dy-ně. z ba-vl-ny se ple-tou pun-čo-chy. za-zpí-vej-me si! pil-ný pro-spí-vá v u-če-ní. ne-dba-lé-ho a ne-způ-sob-né-ho li-dé ne-mi-lu-jí.
z pi-va va-ří-vá se po-lév-ka. v po-to-ce bý-va-jí ra-ci. na ve-čer se děl-ní-ci vra-cejí s po-le. po-hád-ky po-slou-chá-me s po-tě-še-ním. žbá-ny dě-la-jí se ze hlí-ny ne-bo z cí-nu, žbe-ry jsou ze dře-va. hle-dím, a-bych ne-měl ru-kou špi-na-vých. kouř čpí. ci-bu-le je čpa-vá.
sml zvl spl zhl schl
str zdr svr zhr skr
mls-ný sml-sal sme-ta-nu; a-le byl po-ká-rán. z vl-ny se dě-lá su-kno. po-cti-vý, co slí-bí, to i spl-ní. pes zhl-tal, co mu by-lo dá-no. ko-řen u-schl. tla-chal sml-čí jen to, co se mu ne-po-ví. da-le-ké ho-ry bý-va-jí v ml-ze.
ská-la str-mí do vý-še. tr-pě-li-vý mno-ho str-pí. zdr-ží-me se spa-ní. ku-pec str-žil o tr-hu mno-ho pe-něz. z br-ků se dě-la-jí pé-ra. shr-ne-me hrá-šek do hr-né-čka. ká-men svr-žen byl s vr-chu do-lů. ne-po-zor-ný se mů-že zmr-za-či-ti. zhr-dá ten, kdo my-slí, že nad něj ne-ní. při psa-ní ne-seď skr-če-ně! dře-vo ne-ní tak tvr-dé ja-ko že-le-zo.
most vlak krok zvon
nad vo-dou bý-vá most. list je ze-le-ný. pil-né-mu česť, le-ni-vé-mu půst. na rá-ny se dá-vá masť. na my-ši se lé-cí pasť. cí-tí-me ra-dosť i ža-losť, bo-lesť i sla-bosť. zla-to má lesk. hra-cho-vý lusk je du-tý. pysk je čásť úst. vče-ly dě-la-jí med a vosk.
vlak je-de. vlas je ten-ký. klas má zr-ni. děl-ník jde na mlat; do-sta-ne plat. chléb za-há-ní hlad. slý-chá-me hlas a hluk, pláč a křik.
po-zor na kaž-dý krok. krej-car je o-krou-hlý ja-ko kruh. brok je ku-la-tý. krev je čer-ve-ná. má-me zrak, sluch, čich a chuť i hmat. zvon zní. chmel dá-vá se do pi-va. čmel je vět-ší než-li vče-la. rmen je do-má-cí lék. kmen se pne do vý-še. ká-men bý-vá o-mšen. v zi-mě pa-dá sníh.
sklo skro mzda
sklo je křeh-ké a prů-hled-né. ze skla se dě-la-jí lá-hve a skle-ni-ce. do skle-pa ve-dou scho-dy. kam sklá-dá-me své kni-hy? špí-na je o-škli-vá. v kla-se je zr-ní. mat-ka za-mkla po-koj. vl-na dá se stla-či-ti. splá-če ně-kdy, kdo se ni-če-mu ne-na-u-čil. le-noch byl dů-tkli-vě na-po-me-nut. de-štěm zvla-žu-je se pů-da zem-ská.
mat-ka skro-ji-la chléb a da-la dít-ku skro-je-ček. ve-dlé če-la jsou skrá-ně. list má dvě stra-ny. se-stra by-la strá-pe-na, že ne-ní zdrá-va. stro-my ro-stou zdlou-ha. z mra-čen li-je se déšť. stmí-vá se. prach se zdví-há. zblou-di-li jsme s ce-sty. choď zpří-ma, mluv u-pří-mně! ho-den jest děl-ník své mzdy. ne-msti se! msty ve svém srd-ci ne-cho-vej!
prst trest strom pstruh
prst je ru-ky čásť. se-vře-ná dlaň je hrsť. za-jíc má je-mnou srsť. prsť je ky-prá země v za-hra-dě. smrk má je-hli-čí. ko-nec ži-vo-ta ve-zdej-ší-ho je smrť. na lhá-ře trest. plášť je pří-hod-ný do de-ště. hlíšť vy-lé-zá po de-šti ze ze-mě. na o-blo-ze ví-dá-me blesk. švest-ky zra-jí na pod-zim.
dub je les-ní strom. nad ná-mi v po-ko-ji je strop. vo-ják je o-zbro-jen; má zbraň. kdo se bo-jí, cí-tí strach. z krej-ca-rů bý-va-jí zla-té. je-střáb lí-tá ve vzdu-chu. ne-moc-ný vzdy-chá; slý-chá-me je-ho vzde-chy. stře-da je pro-střed-ní den v tém-dni. hřbet je zad-ní čásť tru-pu. pěk-ná ry-ba je pstruh; mi-lu-je zvlášť či-sté hor-ské po-to-ky. či-stý vzduch je nej-lep-ší lék.
O C Č Ch S Š P
Očima vidíme. Okolo vesnice bývají pole. Cín je kov bělavý. Cepem se mlátí obilí. Čas jarní jest nám milý. Chléb je pokrm. Chudoba cti netratí. Slunce vydává světlo. Soudek plný nezvučí. Šípkový keř je trnitý. Šat i stravu měj dle stavu. Po noci nastává den. Po práci je milé odpočinutí.
O C Č Ch S Š P
Od rodičů máme mnoho dobrého. Co nemilo tobě, nečiň jiným. Čeho nemáš, neslibuj. Člověk ku práci stvo-řen jest. Stro-my ro-stou po-malu. Šetři svého zdra-ví! Ší-dlo v pytli se neutají. Chyba se má opraviti. Chromý kůň daleko neujde. Podlé práce bývá plat.
Z Ž I J U V K
Zlato je pěkný žlutý kov. Zahálka je počátek zlého. Žíly jsou duté. Žába žije v kalužině. I zvíře cítí bolesť. I moudrý může pochybiti. Jídej střídmě, budeš dlouho živ. Jaká práce, takový plat. Ušima slyšíme. Umíme čísti. Vlasy jsou na hlavě. Vrána kráká. Klasy hluché nemají zrní. Klíčem otvíráme.
Z Ž I J U V K
Zvuk se rozléhá. Žito roste na poli. I moucha se brání. Jablko nepadne od stromu daleko. Jak ty jsi k jiným, tak i oni budou k tobě. Učte se rádi! Vraty vjíždíme do dvora. Za pravdu se nikdy nestyď! Žádná lež není bez trestu. Jahoda je dítek lahoda. Učiň rychle, co ti rodiče poroučejí. Vánoce jsou svátky radostné. Kámen se kose nepoddá.
N M H R Ř B T
Nad námi jest obloha. Nehrej sirkami! Mlatec mlátí obilí. Mléko je zdravý nápoj. Hlava je čásť těla. Hlad je nejlepší kuchař. Na bílý chléb máslo, na černý hlad. Ryby žijí ve vodě. Řeč zdvo-ři-lá mnoho pro-spí-vá. Buk je strom. Brada je pod ústy. Tráva je zelená. Trní bode.
N M H R Ř B T
Nech ležeti, co není tvého! Mouka se mele ve mlýně. Hraček do školy nenos! Ran-ní ptáče daleko u-skáče. Na palouce roste pěkná tráva. Řádek po řádku, a strana je přečtena. Bez učení není umění. Beran má kroucené rohy. Tulipán je pestrá květina. Topol je strom vysoký. Týden má sedm dní.
D A L E F G
Dlaň je hladká. Dům se staví z cihel a z kamene. Ani kuře darmo nehrabe. Led je kluz-ký. Laň skáče. Adam a Eva byli naši první rodiče. Fazole se sázejí. Antonín pomáhá Filipovi, Emanuel Františkovi. Galesy rostou na dubech. Gazela podobá se koze.
D A L E F G
Deštěm se zavlažuje půda. Dým nebývá bez ohně. Lži se varuj! Lháře lidé nemilují. Eva byla matka Kainova i Abelova. Fiala libě voní. Goliáš byl poražen od Davida. Rok má čtvero počasí: jaro, léto, podzim a zimu. Mráz škodívá květu. Není růže bez trní. Všecko má svůj čas. Co naseješ, to žíti budeš.
„Vstávej, Bohumilku!“ volávala ráno milá matička na svého synka. „Vstávej, již nastal nový den.“
A Bohumilek nelenil. Vstal rychle.
Sám slušně a řádně se umyl, učesal a oblekl.
Potom poklekl a pomodlil se ku Pánu Bohu, aby jej a dobré jeho rodiče zase ochraňoval.
Tak učinil dobrý počátek dne.
Bohumilek věděl, kdy má vyjíti z domu, aby ve škole byl ve pravý čas.
Nikdy se neopozdil.
Než vyšel, vzal vše, čeho k učení potřebí bylo.
Ničeho nezapomněl.
Po cestě nekřičel.
Setkal-li se někdy se žákem Prokopem, šli spolu slušně.
Když ke školní světnici přišli, tiše dvéře otevřeli a pozorně je zase zavřeli.
Potom sedli na svá místa.
Tam své školní věci do příhrádky uložili.
Byli to pořádní žáci.
Bohuslávek chodil do školy, aby se tam učil. Byl žáčkem. Když do školy vstoupil, usedl do lavice. Seděl tam rovně a tiše. Nemluvil ani nahlas ani pošeptmo. Jen když se ho otázal pan učitel, vstal a odpověděl. Tu mluvil hlasitě. Když domluvil, zase zticha usedl. Cokoli dělal, dělal bez hluku. Panu učiteli líbila se jeho tichosť velice. Říkával často žáčkům: Buďte všickni tak tiší jako Bohuslávek! Žáčkové poslechli. Při své školní práci nikdy nehlučeli. I mimo školu vždy slušně se chovali. Kdo je tak vídal, míval z nich radosť.
Bětuška když přišla ze školy domů, nezapomněla nikdy rodičů svých pozdraviti. Také pozdravila jiné lidi, kteří u rodičů jejích právě byli. Potom uložila školní věci na místo vykázané. Našla je pokaždé snadno, když jich potřebovala.
Nikdy z domu bez dovolení neodběhla.
Ptávala se svých rodičů, chtějí-li práci jakou jí uložiti, nebo má-li jim dojíti někam.
Co jí rodiče poručili, vykonala ráda a bez meškání.
Když jí bylo dovoleno, pohrála si chvilku ale slušně a tak, aby ani sobě ani jiným neuškodila.
Mám hlavu, trup, paže a nohy.
To vše spolu je tělo moje.
Hlava sama není celé tělo.
Hlava jest jen čásť těla.
Trup, paže a nohy jsou také části těla.
Části těla jmenují se jinak údy.
Obličej je přední čásť hlavy.
Temeno je horní čásť hlavy.
Týl je zadní čásť hlavy.
Temeno a týl kryty jsou vlasy.
Čelo není celý obličej.
Jest to jen čásť obličeje.
Jiné části obličeje jsou: dvě skráně, dvě uši, dvě oči, dvě líce, nos, ústa, brada.
Části úst jsou: čelisť horní a čelisť dolní, ret horní a dolní, dásně, zuby, jazyk, patro.
Části oka jsou: dvě víčka a bulva.
Na víčkách jsou řasy.
Nad očima jest obočí.
Části paže jsou: rameno, loket a ruka.
Části ruky jsou: dlaň a prsty.
Prsty se jmenují: palec, ukazováček, prostřední prst, mezenec, malíček. Na prstech jsou klouby a nehty.
Kdo štípe bez nehtů?
Zde ruka, zde ruka, pět prstů na ní; ta pravá, ta levá s loktem a dlaní. Teď malé ruce ještě si hrají; až budou silnější a k dílu schopnější, práce dosť nadělají.
Nohy mám a pevně stojím; že bych padl, se nebojím. V chůzi, běhu pozor dám, bez potřeby neskákám. Zpříma jako voják chodím, v blátě nikdy se nebrodím.
Vím, že jest obloha, slunce, měsíc. Vím, že jsou mračna a hvězdy. Vím, že jsou na zemi hory a roviny, lesy, louky a pole, města i vesnice. Vím to vše proto, že to vidím. Vidím očima. Jsem vidomý. Mám zrak. Jsou také někteří lidé, kteří očima nic nevidí. Takoví zraku nemají. Jsou nevidomí či slepí.
Mám dvé jasných, bystrých očí; ty se hbitě, kam chci, točí. Vidím domy, stromy, pěkné kvítí, i jak slunce na obloze svítí. Milý Bůh dal potřebný mi zrak; slepým, ach! je všecko temný mrak.
Oči máme, abychom jima pozorovali, co kolem nás jest a co kolem nás se děje.
Pozorujeme, které části má školní světnice.
Které věci jsou ve školní světnici?
Které osoby přicházejí do školy?
Co je ve škole před námi? co za námi? co v pravo? co v levo? co nad námi? co pod námi?
Co vídáme ve příbytku svých rodičů?
Co vídáme na domácím dvoře? co ve stodole? co ve městě? co ve vesnici? co venku v šírém poli?
Rozeznáváme zrakem, že sníh je bílý, tráva zelená, obloha modrá, krev červená, sláma žlutá, uhel černý, sklo průhledné, dřevo neprůhledné.
Zrakem poznáváme, že míč je kulatý, válec oblý, krejcar okrouhlý, věž vysoká, chaloupka nízká, kůň veliký, myš malá, bidlo dlouhé, tužka krátká, silnice široká, stezka úzká, pravítko přímé, srp křivý.
Petr když chodil, díval se pozorně na to, co před ním leží. „Proč to činíš?“ ptal se ho Matěj, který s ním chodil.
„To činím proto,“ odpověděl Petr, „abych do ničeho nekopl, abych o nic neklopýtl, abych neupadl.“
Že tak Petr vždy činil, byl opatrný.
Že byl opatrný, nikdy ani do čela ani do kolena ani do lokte se neudeřil.
Vím, kdy je hluk a kdy ticho.
Vím, kdy zvon zvoní, kdy hudba se rozléhá, kdy kolo vrzá, kdy vůz rachotí, kdy voda šplouchá, kdy otec mluví, kdy dítě pláče. Vím to vše, proto že slyším. Slyším ušima. Mám sluch. Kdo sluchu nemá, je hluch.
U hlavy mám uši, těma poslouchati sluší. Slyším-li volati tatínka, nebo zavolá-li matinka:[78] „Pojď sem, dítě, pojď sem hbitě,“ ani chvilku nelením, bez prodlení běžím k nim. Obadva mě rádi mají, někdy také říkávají: „Poslušno vždy buď, mé dítě!“
Zima byla a sněhu velmi mnoho.
Chlapci pojížděli na saních.
Z komůrky vynesl též Karlík sáňky své a optal se otce: Smím-li, tatínku, voziti se na saních?
Nesmíš, odpověděl otec, kašleš.
Na ta slova chlapec odnesl sáňky zase do komůrky a vrátil se do světnice.
Matka přinesla láhvičku, nalila něco šťávy na lžíci, podala Karlovi užívati a pravila: To ti lékař posílá; budeš-li toho užívati, kašel tě trápiti přestane. Karel okusil léku, ale nechtělo se mu do něho; byl hořký. Avšak matka poručila: Karle, pij! Karel se již nezdráhal, nýbrž užil léku, a brzo bylo po kašli.
Poslušnosť — pěkná cnosť.
Vím, že růže jinak voní než fialka, že víno jinak páchne než pivo, že sýr jinak čpí než cibule.
Vím to, neboť čichám. Čichám nosem. Mám čich.
Verunka jednou na večer byla sama doma. Pojednou ucítila zápach, jako když vlněný oděv doutná. Nemeškala, hledala po světnici, kde by se co pálilo, avšak ničeho nemohla najíti. Konečně vstoupila do kuchyně. Zde na zemi byla hromada prádla ku praní uchystaného, a z toho vystupoval dým veliký. Někdo tam zatrousil hořící sirku, od níž i prádlo chytilo. Verunka se sice ulekla, avšak rychle se vzpamatovala, běžela a zavolala souseda. Sousedovi se podařilo oheň udusiti, prve než plamen vyšlehl. Přijíť o chvíli později, a celé stavení bylo by vyhořelo.
Opatrnosti nikdy nezbývá.
Vím, že med jinak chutná než ocet, sůl jinak než cukr. Vím to, neboť okouším jazykem a patrem. Mám chuť.
Vím, kdy dotýkám se houby a kdy křídy, kdy cihly a kdy skla. Mohu prsty[81] po těch věcech hmatati a tím poznávati, jsou-li měkké nebo tvrdé, mokré nebo suché, hladké nebo drsné. Mám hmat.
Vím, kdy je teplo a kdy je zima, kdy mám hlad a kdy žízeň, kdy bolesť v noze nebo v jiném údě. Čiji to čili cítím to. Mám cit.
Kdo pere bez rukou a bez vody?
Tělo mé bývalo menší a slabší než je teď. Vyrostlo. Roste posud a dlouho ještě poroste. Abych žil a rostl, jest mi třeba jísti a píti. Jím chléb, maso, ovoce; piji mléko a vodu. Co jím, tím se krmím. To jest jídlo či pokrm. Co piji, jest nápoj.
Srdéčko mi tluče v tělíčku; to má rádo otce, matičku. Víte-li, odkud to srdéčko mám? Dobrý Pán Bůh mi je daroval, abych ze všeho se radoval, vůkol co pěkného ve světě znám.
Vojtěch přišel ze školy domů a dostal od matky svačinu, krajíc pěkného bílého chleba. I šel na dvůr; ale sotva že počal jísti, přišel k němu chlapec chudobný, a vida ten pěkný chléb, pravil lítostivě: Má sestra je mdlá po nemoci, té by chutnal bílý chlebíček; ale my si ho nemůžeme koupiti. Vojtěch podíval se na chlapce a zase na chlebíček, i rozlomil krajíc ve dví a větší kus dal chlapci řka: Na, dones ten kus sestře a řekni, že jí ho přeji ze srdce.
Prokop byl jednou v domě, kde teta jeho bydlí. Zná teď dům ten a ví, kde stojí. Pamatoval si to.
Mařenka slyšela pohádku, kterou jí babička vypravovala. Umí ji teď také vypravovati. Pamatovala si ji.
Toník naučil se říkati otci přání, ale již říkati ho neumí. Nepamatoval si ho, zapomněl je.
Kateřina dlouho hledala svou knihu, protože nevěděla, kam ji položila. Když si na to vzpomněla, našla ji.
Vojtěch když ze školy šel domů, vzpomínal si na to, co pan učitel vypravoval. Říkal si to, aby toho nezapomněl. Ale nemluvil při tom ani nahlas ani pošeptmo, nýbrž tak, že toho nikdo neslyšel, že při tom ani ústy nehýbal. Myslil si to jen. Co cestou myslil, to matce doma vypravoval.
Já také mohu si něco mysliti a, co si myslím, vypravovati. Jsem člověk.
My všickni jsme lidé.
Ústa mám a mluviť umím. Čemu ještě nerozumím, po tom rodičů se ptám. Myslívám i rozmlouvám. Směji se a někdy[84] zpívám; ráno, večer se modlívám, a má duše velebí Pána Boha na nebi.
Matka seděla s Martínkem ve světnici. Otec přišel právě ze zahrady a pravil hlasem přísným: Co jsem spatřil v zahradě! Květinky na jednom záhoně jsou pošlapány. Kdo mi pokazil radosť?
Matka se zarmoutila, a Martínek uleklý díval se k zemi. Za chvíli se zeptal otec synka: Nevíš-li, kdo ty květiny pošlapal?
Tu vstal Martínek a pravil k otci s očima slzavýma: Ach, tatínku, já jsem to udělal; honil jsem se tam se soudruhem a nedal jsem pozor na cestičky.
Rodiče napomenuli chlapce a odpustili mu, protože se upřímně přiznal.
Nepozorné, všetečné děti přicházejí často k úrazu; děti nestřídmé a mlsné připravují se o zdraví.
Dítky, neběhejte divoce po schodech!
Nenahýbejte se s oken anebo přes roubení u studnic!
Nesedejte za vůz!
Nenabíhejte do cesty, kudy se jezdí!
Nechoďte k neznámým koním!
Nedrážděte psů!
Nezdvihejte příliš těžkých věcí!
Nehrejte zbraní ani sirkami!
Nekoupejte se bez dohlídky, kde byste se mohly utopiti!
Neklouzejte se na tenkém ledě!
Nejezte ovoce nezralého!
Nejezte, čeho neznáte!
Nepijte, když jste uhřáty!
Neléhejte do chládku, jste-li upoceny!
Jsme živi. Živé tělo je tak utvořeno, že můžeme dýchati, cítiti, viděti, slyšeti a všelijak sebou pohybovati. Ale tělo mrtvé není takové jako živé. Mrtvé tělo nedýchá, necítí, nevidí, neslyší ani sebou nepohybuje. Čím to jest? V těle živém je něco, čeho v mrtvém není. V těle živém je duše. Tělo samo nevidí, ani neslyší, ani necítí. Člověk vidí, slyší, cítí jen dotud, pokud má duši v těle. Tělo samo nic neví, o ničem nepřemýšlí, nic nechce. Ale duše v těle ví, přemýšlí a, co se jí líbí, to míti neb dělati chce. Tělo samo sebou nehýbá. Duše hýbá tělem.
Duše naše nikdy neumře, jest nesmrtelná; tělo jest smrtelné.
Při smrti se duše od těla odděluje.
Duše bez těla jest pouhý duch.
Kůň má hlavu, trup s krkem, čtyři nohy a ohon. To vše spolu je tělo koňovo.
Vnitř skládá se tělo z masa, z krve, z kostí. Vně je maso kryto koží. Kůže porostlá je srstí. V srsti rozeznáváme chlupy.
Z malého hříběete bývá veliký kůň.
Kůň roste.
Aby rostl, jí či žere.
Žere trávu a oves. Pije vodu.
Kůň vidí očima, slyší ušima, čichá nosem, okouší jazykem a cítí po celém těle. Nohama dupe, kráčí, běhá, utíká, cválá. Krk ohýbá a kroutí jím. Ušima střihá. Ohonem se ohání.
Kůň je živ. Jest živ, ale nemluví. Žádný kůň mluviti se nenaučí.
Kůň je zvíře.
Osel, vůl, koza, kočka, pes mají části těla jako kůň. Rostou. Vidí, slyší, čichají, okoušejí, cítí, pohybují se. Jsou živi, ale nemluví a řeči nerozumějí. Nejsou lidé, jsou zvířata. Že mají čtvero noh, říkáme jim zvířata čtvernohá.
Někde na půdě pod střechou nebo ve tmavé komoře běhávají myši.
Na pole z lesa vybíhají zajíci.
V lese po stromech skáče a leze veverka.
V některém lese bývají také srnci, daňkové, jeleni.
Uvidí-li kočka myš, honí ji, chytá ji.
Na poli za myší honí se lasice.
Zajíce honívá liška i pes.
Veverku stíhá kuna.
Na louce bývá v zemi krtek, v zahradě ježek, u vody rýsek.
To vše jsou zvířata čtvernohá.
Tázala se hryzka, je-li chňapka doma?
Kdy bývá kůň nejtěžší?
Jak hluboko do lesa běhává zajíc?
Některá zvířata člověku slouží nebo jej obveselují.
Koně osedlává jezdec, nebo jej vozka do vozu zapřahá.
Vola zapřahá rolník do pluhu, když chce orati pole.
Pes hlídá dům i stádo, a myslivci pomáhá loviti zvěř.
Kočka lapá myši a potkany.
Mnohá zvířata dávají nám potravu za živa nebo když je zabijeme.
Od krávy máme tučné mléko ku pití, do jídel, na máslo, tvaroh a sýr. Také ovce a koza dávají mléko za nápoj a na sýr.
Řezník poráží voly a krávy, aby nám opatřil maso hovězí. Z telat máme maso telecí, z vepřů vepřové, z beranů a ovec skopové.
Pro maso střílívá se také zajíc, srnec a jelen. Maso srnčí a jelení jmenuje se zvěřina.
Také nám poskytují zvířata mnohých látek na oděv a na obuv.
Kůži z volů, z krav a z telat vydělávají koželuzi. Ovčí kožešinu připravují jircháři. Z vlny ovčí dělají soukeníci sukna a jiné vlněné tkaniny. Také dobře můžeme užiti kůže koňské, kozí, vepřové, jelení, srnčí i zaječí.
Kohout má hlavu se zobákem, trup s krkem, dvě křídla, dvě nohy, ocas. Jinak se skládá tělo jeho z krve, masa, kostí a kůže peřím porostlé.
Kohout také vidí očima a slyší ušima. Cítí-li hlad, zobe zrní, a tak se živí a roste. Často kráčí po dvoře z místa na místo a někdy také na plot si vylítne. Jest živ, jest zvíře.
Kohout nemá čtvero noh. Není zvíře čtvernohé, ale dvounohé. Kohoutovi podobá se slepice.
Znám také holuba, husu, kachnu, krocana, páva, vlaštovku, vrabce.
Tato zvířata mají jako kohout hlavu se zobákem, trup, dvě křídla, dvě nohy a ocas; celé tělo jejich jest opeřené.
Jsou to ptáci.
Slepice, husa, kachna, holub a někteří jiní ptáci poskytují nám masa za pokrm.
Slepice snáší vejce.
Od husy máme peří do peřin.
Aj, kohoute, s pravdou ven! Což pak děláš celý den na dvoře, kde slepička krákoře?
Časně ráno, raníčko, než zasvitne sluníčko, kokrhám, píseň svoji zazpívám.
Slípky vodím k snídaní před stodolu na stlaní. Zobejte! zrnéčka si hledejte!
Najdu-li kde červíčka, dostane ho slepička, sobě sám, jen co zbývá, ponechám.
Sousedova kohouta zaženu hned do kouta, sotva že na blízku se okáže.
A když večer nastává, zpěv můj dítky volává: Kykyryky! Jdi, děťátko, jdi a spi!
Když snese slepice vajíčko, dá se do volání a kdáče:
Když se jí hospodář nelíbí, říkává mu:
Paste se, housata, roste vám travička; roste vám, přiroste, spadne-li rosička. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!
Do žita, pšenice na škodu nechoďte, housátek maličkých, husy, tam nevoďte! Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!
Neposlechnete-li, pozdvihnu metličku, pošlehám, potrestám mlsavou hubičku. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!
V louži se nebrouzdej, housátko žluťoučké, umyj se v potoce a budeš hezoučké. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!
V zimě pochválíme tvoje bílé peří, a ty dáš nám také pečeni k večeři. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!
Housátka, husičky, děláte štěbety; jen aby nebyly ze štěbet klevety! Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!
Sotva bílý den zasvítá, holubice v polích lítá, lítá, nelení tam po osení, a již v ranní době hledá pokrm sobě.
A když najde tam zrnéčko, zaplesá její srdéčko. Mine hodina, nezapomíná holubice matka na svá holoubátka.
Prázna domů nepřiletí, pokrm nese pro své děti. Děti čekají a zavrkají, když se jejich máti nazpět domů vrátí.
Více než ta holubička pečuje o mne matička; práce nešetří, i když jsem větší, miluje mě stále; to jí buď ku chvále!
K Lidušce do pokojíčka přiletěla holubička. Liduška malá se radovala, dala jí zobání, zbytky od snídaní, a ji hladila a k ní pravila: Nebojíš se mne, holubičko? Holubička zavrkala: Co bych se bála, má holčičko? Zlého jsem nic nedělala. Ty tak hodná vyhlížíš; vid, že mi neublížíš?
V zahradě, na poli i v lese slýchám zpívati všeliké ptáky. Někteří ptáci křičí, ale nezpívají.
Pěkně zpívá skřivan, pěnkava, stehlík, kos, drozd, číž. Nejpěkněji zpívá slavík.
Kukačka kuká, vrána kráká, sova houká, křepelka tluče, jako by volala: pět peněz! Špaček i slova naučí se vyslovovati.
Velicí ptáci jsou: orel, sup, výr, jestřáb, čáp.
Konipásek bojí se, aby v zimě nezmrzl, proto uletuje na podzim do teplých krajin. Ale když jaro nastává, vrátí se k nám, posadí se na plot a volá sedlákovi do oken:
Živ-lis, sedláče, živ-lis? živ-lis?
Bílé to vyhodíš, a když to spadne, je to žluté.
Roztloukla se nám bečička, žádný bednář ji nespraví.
Soudeček bez obrouček, a v něm dvoje víno.
Neškoď, chlapče, ptáčkům, veselým zpěváčkům, oni libě zpívají a housenky sbírají.
Netrap nikdy zvířátek, nevybírej holátek; cítí bolesť jako ty, nedělej jim trampoty!
Vlaštovička z rána budívá dítky, aby časně vstaly a do školy se vypravily. Zpívá jim:
Z jara, když přiletí z daleké pouti své, volává:
Volá sup: Čápe, hej! něco dej mi na zub! Čáp honem dí po něm: Máš-li chuť, tu pobuď; raků, žab si nalap. Dí mu sup: Co do těch, těch si nech! Tam holub! Já za ním poletím. — Letěl sup dál a dál, a holub se ho bál. Ale aj, byl tu háj. Hajný sám čekal tam. Pif a paf! rány dal, a pes haf! Dále sup neletěl, sám holub uletěl.
Kapr má hlavu, trup, žábry, ploutve, ocas. Tělo to je z masa, krve a tenkých špičatých kostí; kryto jest šupinami. Kapr vidí, slyší, cítí, požívá potravy, roste, mrská sebou a plove — ale jen ve vodě. Jest živ, jest zvíře.
Znám také jiná zvířata, která jako kapr žijí jen ve vodě. Taková jsou: štika, okoun, mřenka, sumec, ouhoř.
Ta všecka jako kapr mají žábry, ploutve a tělo šupinaté. Jsou to ryby.
Jakých ryb je v rybníce nejvíc?
V zahradě poletují včely, vosy, sršňové. Na cestě venku viděti bývá chrobáka. Na květiny sedávají motýlové. Kolem stromů poletují chrousti.
Všecka tato a jim podobná zvířata jedním slovem jmenují se hmyz.
Zvířátko pilné, mraveneček, sem a tam nosí svůj raneček. Od ranního šera až i do večera stále se pohybuje, vesele vždy pracuje.
Včelička hledá na lučinách medovou šťávu po květinách; co si v létě nasbírá, v zimě střídmě požívá.
Lítala moucha světnicí, spatřila s vínem sklenici; trochu se vína napila, hned se jí hlava točila.
Sotva to komár uhlídal, moudře sám sobě povídal: „Ve víně já se nesmočím, raděj si v světle proskočím.“
Lítal a lítal světnicí, uviděl svíci hořící; svíce jej k sobě vábila a hned mu křídla spálila.
Rád bych věděl a spočítal, kolik jest na zemi zvířátek, kolik pod oblohou ptačátek? Ale kdož pak z lidí dobře by mi vypočítal, co mé oko sotva vidí, všecky broučky a červíčky, všecky ve vodách rybičky? Lidé velcí, učení, v uměních vycvičení, sotva jejich jména znají, jak je všecky spočítají? Darmo já se lidí ptám, jediný Bůh ví to sám; on jim denně pokrm dává, i mně život zachovává.
Jablka se trhají na jabloni. Jabloň bývá v zahradě. Stojí tam stále na jednom místě a má v zemi kořen, nad zemí kmen, na kmeni větvě, na větvích listy. Nejprve je kmen nízký a tenký, ale každým rokem[105] stane se trochu vyšším a silnějším. Vzrůstá. Také větve vzrůstají. Když jabloň vzroste, bývá na jaře mezi listím jejím mnoho květu. Květ brzo opadá, a začnou se z něho dělati malá jablíčka. I ta znenáhla rostou. Když vyrostou, nesmějí se hned trhati, protože jsou ještě velmi kyselá a trpká. Za několik neděl zesládnou, uzrají, jsou zralá.
Jako jabloně rostou také hrušně, švestky, třešně, ořechy. Rostou, avšak nevidí, neslyší, necítí a z místa, na němž stojí, se nepohybují. Nejsou zvířata. Jsou rostliny.
Ze kmene jejich, když se skácí, může se řezati a štípati dřevo. Jsou to stromy.
K rostlinám a stromům počítá se také dub, buk, lípa, bříza, jedle, smrk, borovice.
Jabloně, hrušně, švestky, třešně, ořechy sázíme v zahradách pro chutné ovoce. To jsou stromy ovocné. Ostatní stromy nejvíce v lesích pro dříví se sázejí. Proto lesní stromy se jmenují. Lípa má listy široké, jedle úzké a špičaté jako jehla. Takovému listí říká se jehličí. Lípa je strom listnatý, jedle jehličnatý.
Na poli rostou brambory, řepa, hrách, čočka. Toho všeho můžeme požívati. To vše jest k jídlu. V zahradě rostou k jídlu též okurky, melouny, tykve; také tam roste salát hlávkový, kapusta, brukev, zelí, karfiol, řetkev, křen, mrkev, celer, petržel, kopr, kmín. To jsou zeliny zahradní čili kuchyňské.
Plná škola dětí, a nemají kudy ven.
Zkroucený, svázaný, přec o svatbě skáče.
Kdo to nevidí, zvedne to; kdo to vidí, nechá toho ležeti.
Rolníci sejí na poli žito (rež). To když vyroste, má v zemi kořen, nad zemí stéblo a na horním konci stébla klas se zrním. V zrně je mouka. Stéblo a zrní moučné má též ječmen, pšenice, oves, proso. Vše to jest obilí.
Na louce jsou mnohé rostliny se stébly, ale bez moučného zrní. Těm říkáme tráva.
Kdy je nejvíce dírek do nebe?
Hřib roste v lese. Rozeznáváme na něm dvě části, hloubek a klobouk. Takových[108] rostlin v lese je mnoho, a všem dohromady říkáme houby. Také muchomůrka jest houba. Hřib jest houba jedlá, muchomůrka jest houba jedovatá.
O stromy lesní pečují lesníci, o rostliny v zahradách zahradníci, o rostliny na poli rolníci.
Ze zrní obilného mlynář mele ve mlýně mouku, kroupy, krupici, jáhly.
Z mouky pekaři pekou chléb a housky. Z ječmene sládci dělají slad. Ze sladu a chmele vaří se pivo.
Z bramborů dělá se škrob a líh.
Z cukrovky vaří se v továrnách cukr.
Lněné vlákno se spřádá. Z příze tkalci tkají plátno a jiné tkaniny.
Dříví stromů se béře na pálení. Dělají se z něho také klády na stavění domův a prkna. Z prken truhláři robí stoly, skříně, židle, lavice a jiný nábytek.
Křemen nalézá se v zemi nebo na zemi. Neroste, necítí, nehýbá se samovolně. Není ani zvíře ani rostlina.
Podobně jako křemen nachází se v zemi hlína, písek, sůl, síra, železo, měď, olovo, zlato, stříbro. Jsou v zemi, ale nevyrostly. Jsou nerosty.
Ze hlíny dělá hrnčíř hrnce a jiné nádobí do kuchyně.
Cihlář ze hlíny pálí cihly; z cihel zedníci stavějí domy.
Kámen ve skále se láme, aby se ho na stavění užilo. Pískový kámen otesávají kameníci.
Z vápence vypalují vápeníci vápno; vápno se hasí a s pískem na maltu mísí.
Soli potřebujeme do pokrmů.
Železo zdělávají kováři, zámečníci, nožíři, kosaři, mečíři, klempíři a jiní řemeslníci.
Kováři dělají pluhy, radlice, motyky, sekery, řetězy, hřeby, podkovy, ráfy na kola; zámečníci nejvíce zámky, klíče a kování na dvéře a okna; nožíři nůžky a nože; kosaři kosy a srpy; mečíři šavle a meče; klempíři plechové nádobí, roury a žlaby.
Z mědi a cínu dělají kotláři a cínaři nejvíce nádoby, jako konvice, kotly, vany a podobné.
Ze stříbra a zlata razí se peníze. Zlatníci z těchto kovů zhotovují prsteny, náušnice, náramky, řetízky a jiné skvosty. Hodináři dělají všeliké hodiny. Kapesní hodinky zasazují mnohdy do pouzder zlatých nebo stříbrných.
Vídáme nad sebou oblohu buď jasnou buď zamračenou.
Na jasné obloze ukazuje se nám někdy slunce, někdy měsíc a hvězdy.
Slunce nevidíme vždy stejně vysoko.
Nejníže jest, když vychází nebo když zapadá.
Když slunce vychází, říkáme, že jest jitro čili ráno; po západu nastává večer a noc.
Od rána až do večera slunce svítí čili světlo dává; tu je den — den světlý.
V polovici dne či v poledne je slunce nejvýše na obloze.
Noc trvá od večera až do jitra. Počátek noci jmenuje se soumrak, konec svítání.
Za dne vše lépe viděti jest nežli v noci, protože slunce jasněji svítí než měsíc a hvězdy.
Nesvítí-li v noci ani měsíc ani hvězdy, nastane čirá tma.
Na stěně v pokoji visely hodiny. Malý Mojmír zadíval se na ně a pozoroval kyvadlo, které stále stejně rychle ťukalo: tyk! tak! — tyk! tak! Na okrouhlém číselníku byly číslice: jednička, dvojka, trojka a dále až do dvanácti. Také tam viděti bylo dvě ručičky, horní a spodní. Obe přímo nahoru ukazovaly. V hodinách něco hrklo, a hodiny začaly bíti. Mojmír napočítal dvanáct.
Otec přistoupil k Mojmírovi a pravil: Teď je právě poledne. Dívej se chvíli na hodiny a uvidíš, že horní ručička bude se hýbati v pravo. Za hodinu proběhne jednou kolem a bude ukazovati opět vzhůru na dvanáct. Zatím druhá, spodní ručička, pošine se tam, kde je jednička. Hodiny odbijí jednu. Než horní ručička podruhé kolem proběhne, pošine se spodní ke dvojce. Tu odbijí dvě hodiny. — A jak to půjde[113] dále? — K tomu doložil otec: Dvanáct hodin bije buď v poledne nebo v půlnoci, šest hodin z rána a na večer. Tolik hodin bije, na kolik spodní ručička ukazuje.
Ke dni počítáme také noc. Proto říkáme, že celý den trvá od jitra do jitra, od poledne do poledne, od večera do večera, od půlnoci do půlnoci.
Takový den má dvakrát dvanáct hodin.
Sedmi dnům říkáme týden, a ty se jmenují: neděle, pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota. Neděle jest den Páně; ostatní dnové jmenují se všední a jsou ku práci ustanoveni.
Čtyři neděle a dva nebo tři dni k tomu činí jeden měsíc.
Rok má dvanáct měsíců, a ty se jmenují: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec.
Také se praví, že má rok čtyři čtvrtletí: jaro, léto, podzim a zimu. Každé čtvrtletí má tři měsíce nebo třináct neděl.
Jeden otec má sedm synů, a každý ten syn má jednu tvář bílou a jednu černou.
Tluče bubeníček, tluče na buben, a svolává hochy: Hoši, pojďte ven! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!
Vezměte své tašky a své ručnice; připněte si k boku ostré šavlice! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!
Do řady se stavme, malí vojáci, i budeme někdy statní jonáci! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!
Tam je břeh u cesty jako pevný hrad, toho dobudeme beze všech útrat. Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!
Tam stojí bodláčí: Hej na ně spolu! To my posekáme: Všem hlava dolů! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!
Utíká zajíček, má před námi strach; běžeť ho necháme, schováme si prach. Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!
Sedě teď na bobku stříhá ušima; snad se nám vysmívá ta čtveračina! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!
My jej potrestáme, neuteče zdráv; na zajíce střelme: pif! a puf! a paf! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!
Zahnali jsme svého již nepřítele; vítězi se vraťme domů po dole! Hráli jsme si na vojáky, složme flinty a bodáky! až pak bude čas, zahrajem si zas!
Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr.
Kdo to klepá venku? Hleďme, modrý ptáček! Na našem okénku sedí ubožáček. V poli všecko pusto, sněhu padá husto.[119] Nám je dobře ve světnici, ptáček mrzne na větvici. Pojď sem, ptáčku, pojď, zpěváčku! ďrobtů dosti máme; těch my tobě dáme, a na první jarní den pustíme tě zase ven.
O vánočních svátcích chodily dvě chudobné dítky po vesnici koledou. Byl to malý Matějíček s menší ještě sestřičkou Annou. Tatínek jejich již zemřel, a maminka jim nemohla poříditi teplého oděvu. Proto byly jen chatrně oblečeny a klepaly se zimou. Přišly také do statku, který náležel sedlákovi Zemanovi. Postavily se u dveří a Matějíček zpíval:
Když Matějíček dozpíval, řekly obě dítky: Pochválen buď Pán Ježíš!
Hospodyně pozvala obě dítky do světnice, aby se ohřály. Dala jim jísti teplé polévky, vyhledala jim botky a vlněné punčochy, aby je tak nezáblo; k tomu ještě přidala Matějíčkovi kabátek, Anně teplý šátek, oběma pak po hodném krajíci bílé vánočky.
„Zaplať Pán Bůh, i zaplať Pán Bůh,“ volaly dítky několikráte po sobě a očka se jim zářila radostí.
To když viděla Madlenka, čtyrletá hospodářova dceruška, chtěla ukázati dítkám, že již také něco říkati se naučila. I přistoupila k nim, dala každému pěkné červené jablíčko a zpívala:
Pán Bůh jest pouhý duch. Viděti ho nemůžeme. Ale vidíme přemnoho těch krásných věcí, které učinil na nebi i na zemi. Co lidé udělati nemohou, Pán Bůh jediný učiniti[121] může. Nám dává živobytí. Od Pána Boha máme tělo i duši. Duši naši učinil rozumnou, aby poznávala, co jest krásné a dobré. Také vůli jí udělil, aby ráda konala to, co rozum za dobré uznává.
Bůh ví, co bylo, co jest nyní, co bude. Vidí, co se děje na zemi i na nebi. Jemu známo jest, co myslíme, čeho si žádáme, co mluvíme i co konáme.
Dobří lidé líbí se Bohu, zlí se mu protiví.
Vysvětlení hádanek. Článek 12. 1. Oči. 2. Pila. — Článek 14. Křen. — Článek 30. Slunce když silně pálí. — Článek 35. Ústa, zuby, jazyk. — Článek 47. 1. Myš, kočka. 2. Když člověku šlápne na nohu. 3. Jen do prostřed; potom zas běží z lesa. — Článek 59. 1. Kohout. 2., 3. a 4. Vejce. — Článek 65. Mokrých. — Článek 73. 1. Mrkev. 2. Makovice. 3. Věnec. 4. Červivé ovoce. — Článek 74. 1. Srp. 2. Kosa. 3. Po žních jsou dirkovitá strniska. — Článek 79. Slunečné světlo oknem do světnice na podlahu padající. — Článek 82. 1. Týden. 2. Rok, měsíc, týden a den. — Článek 88. 1. Sníh napadlý. 2. Sníh poletující. 3. Sníh a slunce. 4. Dešťové kapky padající s okapu.